České házenkářky se probojovaly na mistrovství světa po dlouhých deseti letech. Naposledy si na takto velkém turnaji zahrály v roce 2003. V tu dobu bylo Janě Knedlíkové čtrnáct let a na svou spoluhráčku Petru Vítkovou koukala pouze v televizi. Teď si právě plní sen, navíc patří mezi opory národního týmu. Před úvodním zápasem s Maďarskem navíc odehrála svůj padesátý zápas v reprezentačním dresu.

Mimo házenou studuje vysokou školu a chodí do práce. Zajímá vás, jak tráví Štědrý den, kolik času tráví na sociálních sítích nebo kdo ji přijel do Srbska podpořit? Pak čtěte tento rozhovor se sympatickou a stále se usmívající házenkářkou až do jeho konce.

K házené jsem se dostala sama

Jaké byly začátky vaší kariéry a kdo vás k tomuto sportu přivedl?
Po dlouhou dobu jsem si myslela, že to byl tatínek. Jako malá jsem ještě dělala krasobruslení a balet, což bylo z maminčiny iniciativy. Taťka je sportovec, hrál fotbal a učí tělocvik, tak jsem si myslela, že mě chtěl zapojit do ostřejšího sportu. Není to tak dávno, co jsem se dozvěděla, že jsem se k házené dostala vlastně úplně sama. Byla jsem ve druhé třídě a na základní školu přišli trenéři z HC Háje Praha a nalákali nás na nábor, na který jsem moc chtěla jít. Na ten nábor jsem spíše já odvedla tátu, než aby on odvedl mě. Tak to vlastně celé začalo.

Jak často jste se házené věnovala?
V nižších kategoriích jsme měly tréninky třikrát týdne. V patnácti letech jsem přestoupila do Slavie, kdy už se trénovalo každý den. Od pondělí do pátku byly tréninky a o víkendu zápas. Volného času jsem moc neměla.

Jak to bylo s tím krasobruslením a baletem?
Krasobruslení bylo časově náročné, daleko víc než házená. Ztroskotalo na tom, že tréninky byly ráno i večer a neměl mě tam kdo odvádět. S baletem jsem skončila sama, protože mě házená bavila o poznání více.

Studuji vysokou školu, navíc chodím do práce

Jak to máte se svými koníčky?
Volného času na koníčky je opravdu málo. Mimo házenou navíc prezenčně studuji Vysokou školu ekonomickou a chodím do práce. Průběžné testy a prezentace jsem si musela dát na začátek semestru.

V jakém oboru pracujete?
Pracuji ve firmě BDO, která patří mezi největší v České republice. Beru to jako příležitost někam se dostat a získat v rámci studia nějakou praxi. Až skončím se školou, bude dobré mít nějaké zkušenosti. Zároveň chodím také do školy. Studuji prezenčně, do práce chodím dvakrát až třikrát týdně.

Co vy a sociální sítě? Kolik času trávíte u počítače?
Nejsem ten typ, co by seděl u počítače od rána do večera. Nemám na to ani čas. Facebook je v dnešní době jednou z mála možností, jak mohu s kamarády komunikovat. Twitter ani instagram nepoužívám.

Jak by měla vypadat vaše ideální dovolená a kde nejdále jste byla?
Nejdále jsem byla před dvěma roky v Brazílii, kde se konalo akademické mistrovství světa. Ideální dovolená? Momentálně bych nejraději vyrazila někam do tepla, kde bych si odpočinula, protože sezona je dlouhá a náročná.

Jaké jídlo máte nejraději?
Narážíte na něco (smích)? Jsem klasický Čech, takže mi žádná typická česká jídla nevadí. Kvůli nějaké linii se jim nevyhýbám.

Jaké knedlíky máte nejraději?
Těžko říct, jaké mám nejraději (smích). Nevadí mi ani jako příloha, v létě mám ráda i ovocné.

Co posloucháte za muziku?
Nemám žádný vyhraněný styl. Kdybych si ale měla vybrat, tak spíš pop. Mám ráda české písničky, ale ráda si poslechnu také moderní zahraniční.

Jak se vám líbí ve Slavii? Tam působíte už od svých patnácti let…
Nemám si na co stěžovat. Pocházím z Prahy, takže vlastě hraji doma. To město poskytuje hodně příležitostí, takže u toho můžu studovat, což je velká příležitost.

Blízko haly Slavie sídlí hokejový i fotbalový klub. Navštěvujete nějaké zápasy, nebo jakožto Slávistka fandíte třeba Spartě?
Nemám žádný oblíbený klub. Fandím kvalitním výkonům a ráda se chodím dívat na zápasy, kde někoho znám osobně. Když hrála Slavia play-off, tak jsem na hokej chodila často. Byl to výborný zážitek, na Slavii byla vynikající atmosféra. Ve fotbalové Slavii pak hraje Štěpán Koreš, tedy přítel Ivety Luzumové. Párkrát zajdeme i na fotbal.

Na Slavii i v reprezentaci oblékáte dres s trojkou. Jde o vaše oblíbené číslo?
V mladších kategoriích jsem nosila různá čísla, od mladších žákyň pravidelně nastupuji s trojkou. Samozřejmě, vždy to nevyšlo, ale když to šlo, tak jsem si ji brala. Je pravidlem, že starší mají přednost, takže ne vždy na mě zbyla. V reprezentaci někdo trojku opustil, takže jsem si ji mohla vzít.

Kamarádky se mě ptají, kdo me zbil. Modřiny z házené jsou vidět

V čem je házená krásná a pro co bychom ji měli obdivovat?
Mně přijde krásná v tom, že může být hodně kreativní. Ve hře je spousta možností, jak ji rozvést. Doufám, že TOP krásu tomu dodáváme i my (smích).

Nicméně jde o hodně tvrdý sport…
Je to hodně tvrdý sport, to mohu potvrdit. Když mě kamarádky vidí, tak mi říkají, co se mi stalo, kdo mě zmlátil. Modřiny se bohužel objevují i na viditelných místech, ale určitě jsou daleko tvrdší sporty.

Jak to máte se zraněním? Vyhýbáte se mu?
Musím zaklepat, vyhýbám se mu. Dříve mi přišlo, že mám na ně smůlu, protože jsem šla ze zranění do zranění. Mám za sebou plastiku kolene. Naposledy jsem byla zraněná loni v březnu, kdy jsem si zlomila prst.

Jak to mají házenkářky s oblíbenou větou ‚tak určitě‘?
Moc často to nepoužíváme. Když děláme rozhovor do televize, tak po nás chtějí, abychom to zparodovali. Určitě to ale není naschvál, často si to uvědomíte, až když to řeknete.

Co vy a sedmimetrové hody?
Sedmičky moc často neházím. Navíc je házím velice nerada, protože to není disciplína, ve které bych byla bůhvíjak úspěšná. Dříve jsem je házela často, ale pak mi začali pískat odrazy. Při zahrávání sedmiček se totiž nesmí vyskočit a nesmí se pohnout ani nohou.

Splnila jsem si sen. Přijde mi to jako malý zázrak

Do Srbska jste vyrazily autobusem. Jak náročná byla cesta?
Před šampionátem jsme měli soustředění v Luhačovicích. Srbsku jsme tím pádem byli o něco blíž. Vyjížděli jsme v osm ráno a byly tu něco málo po páté hodině. Cesta únavná nebyla. Trochu jsme se zdrželi na hranicích, kde na nás čekala ochranka. Ta po nás chtěla, abychom se z našeho autobusu přesunuli do toho jejich. Naštěstí jsme to nějakým způsobem uhádali.

Jak vycházíte se spoluhráčkami v národním týmu? Prozradíte, s kým jste na pokoji?
Na pokoji jsem s Ivetou Luzumovou. Jsme tu výborná parta a dobře vycházím se všemi. S nikým žádný problém nemám, naopak si užijeme spoustu srandy.

Nestýská se vám po domově?
Rodiče mě do Nového Sadu přijeli podpořit, byli tu na první tři zápasy. Zatím se mi nestýská, přece jenom týden není zase až tak dlouhá doba.

Češky se dostaly na takovýto šampionát přesně po deseti letech. Když se na mistrovství světa probojovaly naposledy, tak Vám bylo nějakých čtrnáct let. Věřila jste, že byste se mohla jednou na takovouto akci podívat jako hráčka?
Každé dítě má své sny a já jsem moc ráda, že se mi to splnilo. Přijde mi to jako malý zázrak. Je škoda, že jsme v Srbsku zatím žádný zázrak nepředvedly (smích).

Do Srbska mě přijela podpořit rodina

Máte za sebou základní skupinu. Jak hodnotíte vaše účinkování v Novém Sadu?
Jedním ze základních cílů byl postup ze základní skupiny. To se nám podařilo, což je fajn, ale moc mě mrzí, že se nám nepodařilo porazit silnější tým, než byly Australanky s Tunisankami. Dělaly jsme spoustu technických chyb, které soupeřky trestaly. Pak se člověk těžce zvedá.

Na začátku šampionátu bylo v Novém Sadu zhruba třicet českých fanoušků. Potěšili vás svou přítomností?
Je skvělé, že se najde někdo, kdo nás takhle daleko přijede podpořit. Část fanoušků s námi byla i loni na mistrovství Evropy v Bělehradě. Je to milé a moc si toho vážíme. Přijela mě sem podpořit i má rodina a trenéři z pražských Hájů.

Do Srbska jste si přivezla výbornou formu. Nemrzí Vás, že Vás trenér nepostavil proti Australankám, tedy do zápasu, ve kterém jste mohla svou gólovou sbírku rozšířit?
Naopak jsem ráda, že jsem si mohla odpočinout, protože úvodní zápasy byly náročné. Z lavičky je to divné, člověk by do zápasu rád naskočil. Jsem ráda, že mi to tam padá a věřím, že bude i nadále.

Kdybyste měla vyjmenovat TOP hráčky, proti kterým jste ve skupině hrála, které by to byly?
Velmi dobré výkony předvedly především brankářky prakticky všech týmů. Mezi nejlepší hráčky bych zařadila Tomoriovou, Görbiczovou, Neaguovou nebo Müllerovou. Ta si do Srbska přivezla neskutečnou formu a v žádném zápase snad nedala méně než deset gólů.

Jakou cítíte formu jakožto jedna z nejlepších střelkyň českého týmu?
Musím zaklepat. Na turnaji se mi daří a jsem ráda, že jsem si přivezla formu, jakou jsem na podzim měla. Jsem za to moc ráda, protože přípravné zápasy před šampionátem nebyly z mé strany dobré.

Jak si užíváte působení v národním týmu?
Moc si to užívám. Dostat se mezi nejlepší světové hráčky a týmy je skvělé. Nastupuji proti hráčkám, které jsem znala pouze z televize a najednou proti nim hraji.

Vy jste si přály v osmifinále vyzvat Španělky. Proč právě je?
Se Španělskem jsme sehrály minulý týden v Dánsku přátelské utkání, které se vyvíjelo celkem pozitivně. Rozhodně by to byl hratelnější soupeř, než je Norsko. To má excelentní tým. V takovýchto pozicích se ovšem soupeř vybrat nedá. Norky jsme chtěly porazit ve finále, ale zkrátka je budeme muset porazit dřív (smích). Byla by to senzace.

Na šampionátu máte speciální nehty, které zdobí české vlaječky. Čí to byl nápad?
Vzniklo to spontánně. Stala se z toho taková tradice. Máme nalakované nehty, české vlajky a teď jsme k tomu přidaly i náušnice. Letos jsme k tomu před zápasem v Polsku, kde jsme byly outsiderem, donutily i chlapy. Ti si povinně nalakovali nehty a zápas jsme vyhrály. V Srbsku jsme je k tomu dokopaly znovu. Je to sranda, trenér chodí, jako kdyby měl zlomený prst, bojí se na to sáhnout (smích).

Vánoce si letos moc neužiju, budu se učit

Do Vánoc zbývá pár dní, jak se na ně těšíte?
Vánoce mám moc ráda. Je to takový svátek, sejde se celá rodina. Je to příjemně strávený čas, ale kvůli škole si to letos moc neužiju. Hned po Vánocích mám zkoušky, na které se budu muset důkladně připravit. Ježíškovi jsem nepsala, mám ráda překvapení.

Jak u vás doma vypadá Štědrý den?
Dopoledne jedeme na hřbitov. Odpoledne se pak sejdeme u nás i s prarodiči a společně připravujeme klasickou štědrovečerní večeři. Poté už konečně přijde Ježíšek (smích). Tradiční zvyky jako lití olova nebo házení pantoflem u nás nemáme.

Pečete ráda? Máte už nakoupené dárky?
Peču moc ráda. Ráda s tím také pomáhám, ale letos jsem se příprav nemohla zúčastnit a budu jenom ochutnávat (smích). Nějaké dárky už nakoupené mám, ale zdaleka ještě nemám všechny.

Jak trávíte oslavy nového roku?
Silvestr trávím většinou s kamarády. Často jezdíme na hory a několikrát jsme byli i u Kačky Keclíkové, která podobné akce organizuje.

Petr Horčička

Foto Alex Wipf, LNfoto.eu/facebookový profil Jany Knedlíkové