Český házenkář Filip Jícha odehrál v probíhající sezoně jedenáct z 21 bundesligových zápasů. Více jich za svůj THW Kiel nemohl nasbírat, protože 26. září absolvoval operaci kotníku, při níž mu z něj lékaři odstranili dvě tělíska. Následně Jícha pět týdnů rehabilitoval na vyhlášení klinice v Regensburgu a po téměř třech měsících se 17. prosince vrátil na hřišti. Nastoupil ve čtyřech ligových utkáních, ve kterých vstřelil osm branek, další přidal v jednom duelu Německého poháru. Od pátku 2. ledna se v Plzni připravuje s českou reprezentací na mistrovství světa v Kataru, které začne za dvanáct dnů. V rozhovoru pro oficiální web Českého svazu házené mluvil Filip Jícha nejen o svém vztahu k reprezentanci.
Co vám ukázalo pět zápasů po návratu na palubovku?
To, že musím ještě hodně trénovat, ale také, že jsem fit. Kotník je stoprocentně zdravý.
Dokážete vyjádřit, v jaké části návratu ke sto procentům výkonu nyní jste?
Pro sportovce je velmi těžké označit, jak přesně na tom je, jak vysoká v procentech je jeho momentální výkonnost. Ale vidím, že musím ještě hodně pracovat, abych se dostal do svého optimální výkonnosti.
Na čem teď musíte nejvíce pracovat? Kondice?
Ano, momentálně je to kondice, ale rád bych pracoval i na házenkářských věcech. To musím a věřím, že soustředění v Plzni mi v tom hodně pomůže.
Jak rozdílná je práce v klubu a v národním týmu?
Je do diametrálně rozdílné. V Kielu, kde působím, mám vedle sebe jedny z nejlepších házenkářů na světě. V národním týmu jsme takové živé médium, které se snaží posunout tu naši českou házenou o krůček k té evropské špičce.
V létě se hodně mluvilo o vaší další reprezentační kariéře. Upřednostňoval jste klub. Jste v národním týmu rád? Nebo ho berete jako nutnou povinnost?
Kdybych ho bral jako nutné povinnost, tak tady ani být nemusím. Tady jsme všichni na základě dobrovolnosti. Jsme tady rádi pospolu, chceme české házené něco vrátit. Jsem v národním týmu rád a beru to jako příjemnou příležitost vidět se s kluky, kteří mají stejné zapálení pro házenou.
Co je pro vás vlastně důležitější? Klub nebo reprezentace?
Házenkáře živí jejich kluby a reprezentace je velká čest.
Měl jste možnost sledovat „nepřístojnosti“ kolem katarského MS? Co jim říkáte a jak mohou průběh šampionátu ovlivnit?
Teď už je všechno dané. Musíme to respektovat tak, jak to je. A těším se na mistrovství světa.
Na co si vy osobně budete v Kataru dávat největší pozor?
Na prohry. A na zranění.
Ještě v červnu jste s Danielem Kubešem vybojoval účast na MS v Kataru a nyní ho „musíte“ poslouchat jako trenéra. Jak se s tím sžijete? Jak to ovlivní váš vztah?
Nemám žádný problém se s tím sžít. Pro mě byl Dan v mužstvu jedním z největších kamarádů. Tím, že je teď trenérem národního týmu je pro mě přínosem, protože máme na házenou podobný pohled. Jsem rád, že česká házená má někoho jako je on a Honza Filip, kteří se snaží přinést do české házené nové věci. Co mě s Danem nebaví, jsou jeho rozcvičky, které jsou extrémně bolestné. Ale respektuju to a cvičím.
Dokážete pojmenovat, na co jste po poslední sezoně zdravotně doplatil?
Na to, že jsem při 80 zápasech v sezoně jel jen na udržovací režim svého těla. A ono si pak řeklo, že potřebuje oddych. Vystavilo mi tedy účet a zřejmě nejen za poslední sezonu. Zaplatil jsem za ně, ale nelituji toho. To, co se nám podařilo na konci minulé sezony s reprezentací, kdy jsme postoupili na mistrovství světa, i s Kielem v bundeslize, bylo báječné, možná nezapomenutelné.
Poučilo vás to?
Jasně. Pochopil jsem, že nejdůležitější je být absolutně fit. Proto jsem se před operací rozhodl, že už chci být zdravý a proto nastal čas se uzdravit.
Absolvoval jste rehabilitační pobyt na klinice v Regensburgu. Velmi jste si ho pochvaloval. Co vám vlastně dal?
Dokonale jsem poznal dokonale své tělo. A řešil jsem s ním problémy, na které jsem neměl čas. Zatěžoval jsem při cvičeních úplně jiné partie, což jsem v sezoně nezvládal. Ramena, končetiny. Cvičil jsem tak, abych necítil bolest a abych do nich dostal co nejvíce síly.
Jak vypadal váš pobyt na vyhlášené klinice?
Denně od osmi ráno do šesti večer jsem na sobě pracoval s fyzioterapeuty a dalším personálem. Bylo to hodně náročné, ale pochopil jsem, že velmi potřebné. Jen na víkendy jsem měl volno. Hodně jsem pečoval o kotník, měl na něj speciální cviky, či rotoped s přidáváním zátěže. Také jsem se věnoval balančním cvičením, posiloval břicho, záda. Následovala elektroléčba, magnety, večer sauna. A pak jsem jen padl zcela k.o. do postele.
Poznal jste zcela jinou, neházenkářskou zátěž. Jak jste to snášel psychicky?
Byl to balzám na hlavu. Zvlášť po té poslední extrémně náročné sezoně. Přetáhl jsem přes hlavu „cvičební úbor“, ne házenkářský dres, a pracoval na očistě svého těla. Cítil jsem, jak získávám sílu, jak jsem ohebnější a jak se vracím tam, když jsem byl na vrcholu.
Zažil jste někdy něco podobného?
V takové míře určitě ne. Měl jsem možnost „mluvit“ se svým tělem. To mě velmi bavilo, protože v sezoně to vlastně nejde, protože vás pořád něco bolí.
Fotogalerie Alexe Wipfa
