Jako první chce pomoci české reprezentaci postoupit do play-off kvalifikace mistrovství světa 2017. Češi ji odstartují ve středu 4. listopadu od 17.10 hodin v Praze v Areně Sparta na Podvinném mlýnu. Štochl v rozhovoru v Berlíně mluví nejen o svém vztahu k reprezentaci, ale také o hokejovém brankáři Dominiku Haškovi, o svém životě v Berlíně, po kterém se pohybuje na kole i S-Bahnem, kde však marně hledá pořádnou českou hospodu, ale i o svých plánech do budoucna. Líbilo by se mu se sejít na konci kariéry s Filipem Jíchou v dresu Barcelony a poté pracovat jako trenér brankářů.

Jak často jste za měsíc, dva slyšel Petr Štochl – mistr světa?

Spíš jsem si to sám říkal. Bylo to a pořád ještě je hodně příjemné vyhrát takový turnaj. Navíc porazit oba poslední finalisty Ligy mistrů. To je absolutně neopakovatelné. To, že jsme mistři světa jsme si říkali hlavně mezi sebou hráči, protože se nám to prostě líbilo a líbí. A je příjemné to poslouchat.

Takže má v Berlíně a v Německu váš klubový úspěch ohlas?

Ano. Hlavně v Berlíně. To nikdo nečekal. Lze namítnout, že jsme hráli „jen“ tři zápasy, ale porazili jsme afrického mistra, porazili jsme dva aktuálně nejlepší týmy v Evropě během čtyř dnů. Stojím si za tím, že jsme klubovými mistry světa. 

Dá se ve vaší házenkářské kariéře něco s takovým úspěchem srovnat?

Srovnávat se to moc nedá. My jsme s Berlínem za poslední dva roky vyhráli Německý pohár, letos na jaře Pohár EHF a do půl roku i toto mistrovství světa klubů. Za poslední rok dva jsme udělali obrovský progres ve sbírání trofejí. Toho si nesmírně cením, zvlášť v době, kdy nás poslední dva roky nezastihly herně v nejlepším rozpoložení. Ale na tyto turnaje jsme se dokázali dobře připravit. Proto jsem na ten tým pyšný. Srovnávat s národním týmem to moc nejde, protože k reprezentaci mám jiný vztah. Reprezentovat Českou republiku je pro mě vždy zásadní věc. Jsem pyšný, že jsem Čech. Jestliže to České republice mohu nějak vrátit, třeba tím, že se účastním reprezentačních akcí, pak je to pro mě jiný pocit, než na klubové úrovni. A nejde srovnávat, jestli jsou pocity v klubu nebo národním týmu lepší nebo horší. Je to úplně něco jiného. Pro mě je obrovská výhra úspěch v národním týmu, například postup na mistrovství světa či Evropy s reprezentací takhle malé země, kdy máme tak malou házenkářskou základnu. Cíle v klubu a v reprezentaci jsou zkrátka jinde.

Když hokejový brankář Dominik Hašek vyhrál s reprezentací olympijské hry v Naganu a s Detroitem Red Wings Stanley Cup, hledal odpověď na to, co je víc. Ani v hlavě nemáte to, co je víc. Klubový mistr světa nebo s reprezentací postup na mistrovství světa?

Mně se líbí, že jste použil Dominika Haška. To byl a pořád je můj brankářský vzor, přestože je z úplně jiného sportu. Ten člověk dokázal hrozně moc. Dokázal celý svět přesvědčit a vnutit mu, že jeho styl chytání je dobrý. Když přijel do Ameriky, tak se mu smáli, že je pořád na ledě a chtěli ho předělat. To mi přijde jako obrovský fenomén. Kdybych měl volit mezi olympiádou a mistrovským titulem z bundesligy, tak bych stejně volili olympiádu. To je pro mě absolutní sportovní vrchol. Na olympiádě se setkávají nejlepší sportovci světa ve všech sportovních disciplínách. Navíc je jednou za čtyři roky. To je pro mě obrovský vrchol, kterého jsem bohužel nikdy nedosáhl a bude velmi těžké ho kdy dosáhnout, vzhledem k tomu, že mi bude čtyřicet a do Ria jsme se nekvalifikovali. Pak by ta otázka byla snazší.

Jak by vyšlo porovnání mezi klubem, kde pracujete 10 měsíců v roce, kde vás dobře živí a národním týmem, kde jste na šesti akcích za rok s kamarády.

Nechci z té otázky vyklouznout, ale odpovím jinak. Každý ten tým má jiné ambice, cíle a fungování. Pro mě je špička, když každé mužstvo dosáhne svého aktuálního maxima. To jsme nyní s Füchse na mistrovství světa klubů dokázali, což nikdo nečekal. Ve dvou dnech jsme porazili dva nejlepší týmy světa. V tom okamžiku jsme předvedli maximum, co v nás bylo. To samé máme i s reprezentací. Loňský příklad, když jsme dokázali porazit Srby a kvalifikovat se na mistrovství světa do Kataru. To bylo maximum. To družstvo mělo nějaké hranice, je v přestavbě a hráli jsme proti světovému týmu. Dokázali jsme v odvetě smazat velké manko, porazit je a postoupit. Z toho pohledu to lze stavět na stejnou úroveň. 

Je výhra na klubovém mistrovství světa víc než vítězství v evropské Lize mistrů?

Asi ne. Ale... Momentálně v tom září bych to stavěl na podobnou úroveň. S Füchse jsme také hráli Champions League, Final Four, takže jsme se dostali mezi čtyři nejlepší mužstva. Když to zjednoduším, tak to bylo v podstatě o dvou dnech, kdy je potřeba porazit dva světové týmy. Jenže... U Ligy mistrů je to ještě jiné v tom, že se do ní musíš nejprve dostat. Tedy musíš hrát celou sezonu před tím dobře a umístit se na postupové pozici. Pak musíš zvládnout skupinu. Z tohoto pohledu je Champions League složitější, protože špičkovou výkonnost musíš předvádět dva roky. Sice jsem Ligu mistrů nikdy nevyhrál, ale naše euforie po výhře v Kataru byla famózní. V Lize mistrů by to bylo podobné, zřejmě umocněné tím, že bychom hráli v Kolíně nad Rýnem před 20 tisíci diváky. Kdežto v Dauhá jsme hráli před tisícem, i když překvapivě bouřlivými diváky. 

Kdy byly větší emoce? Füchse Berlín jako kluboví mistři světa nebo dokonalý obrat s národním týmem v dvojutkání proti Srbsku a postup na MS do Kataru? A v čem to bylo jiné?

Protože je to čerstvější, tak řeknu Füchse a titul mistrů světa. Dokázali jsme něco, co vlastně nikdo nečekal a sám jsem se na tom podílel, což mě ohromně těžší. Ale i tak to lze třeba srovnat, když jsme s národním týmem vyhráli na mistrovství světa v Kataru Prezidentský pohár, přestože šlo jen o sedmnácté místo. Pro mě bylo důležité, že jsem v tom lednu v Kataru viděl, že tým dělá vše proto, aby uspěl. A nakonec se mu to povedlo. Vybavilo se mi to, protože jsme byli v té samé hale, v té samé šatně. Jsem člověk, který má tyto emoce rád. Ale kdo by je neměl rád? A pamatuji se je.

Jak ocenil klub výsledek a výkon týmu? Dá se očekávat, že si mužstvo rozdílí nějakou část z výhry 400 tisíc dolarů?

I pro náš klub je 400 tisíc dolarů obrovská suma, velká injekce. Nyní záleží na manažerovi, jakým způsobem se o ně s námi podělí. Přesná částka ještě není, ale něco do naší týmové pokladny určitě spadne. Pro mě bylo zásadnější, že jsem se na tom mohl podílet na hřišti. A ohlasy byly fantastické. Ať už z klubu, od fanoušků nebo z Čech či Německa. Měl jsem úplně zahlcený mobilní telefon. To mě potěšilo a také nakoplo. To má návaznost na to, že ty dvě poslední sezony v Berlíně se mi nelíbilo, jakým způsobem jsme hráli, jak jsme se prezentovali. To se týkalo i mě. Takový výsledek je obrovská motivace a vzpruha. 

Ocenil klub nějak vás osobně? Přece jen v semifinále i finále jste byl ústřední postavou Füchse...

Manažer Bob Hanning byl na místě a děkoval. Jsme tady spolu od začátku, kdy se před deseti roky Füchse vydaly na cestu vzhůru. Máme spolu dobrý vztah. Gratulovali mi hráči i trenéři soupeřů, což mě těšilo. Třeba od Filipa Jíchy to bylo obzvlášť pěkné. 

Jak moc může takový výsledek i výkon pomoci týmu Füchse pro bundesligu?

Možná to lidi tak nevnímali, ale protože už jsem tu dlouho a ten tým znám, tak mi to připadalo, že jdeme dolů, stagnujeme. Mužstvo se moc neobměňovalo, šest let tu byl jeden trenér, takže nějakou injekci, vzpruhu, změnu to fakt chtělo. To jsem cítil i já. Kdyby se tak nestalo, tak bych tu změnu udělal já. Že bych se pokusil jít jinam. Ale vyměnilo se šest hráčů, přišel nový trenér a od začátku přípravy jsem cítil, že se zvedáme, že jsou tady nové impulsy. A když se hned na začátku povede takový úspěch, tak je to další mohutná vzpruha proto, aby se se věci pohnuly tím směrem, kterým bych chtěl. Tedy abychom předváděli lepší atraktivnější házenou, byli konkurenceschopní s těmi absolutně top týmy v bundeslize, což jsme poslední rok dva nebyli.

A jak to pomůže vám osobně? Více sebevědomí? Může to platit i pro národní tým?

Sám jsem se tomu smál. A říkal jsem si, že asi budu muset jít hrát do Kataru, protože v té hale, kde jsme v září odehráli to mistrovství světa, tak se mi dařilo i v lednu při světovém šampionátu, kde mi podařilo pár míčů chytit. Je to asi moje domovská hala a budu se muset přestěhovat. Ale jinak mi takový povedený výkon obrovsky pomůže. Přišel nový trenér, což může znamenat to, že bude na brankáře nahlížet jinak než jeho předchůdce. Ale jsem spokojený, chytám hodně. Pakliže to bude i nadále fungovat jako doposud, kdy trenér dává prostor všem hráčům, tak by se to mohlo posouvat dopředu. A pro mě by to bylo pozitivní. Pokud má brankář herní praxi a ještě se mu povede takový turnaj, tak sebevědomí a jistota v bráně jdou nahoru.

Může se to promítnout také v reprezentaci?

Já pevně doufám. Nebylo to jen při mistrovství světa klubů. Já jsem se cítil dobře už před tím. Už v bundeslize. Před i po. Přestože jsem se při utkání v Eisenachu zranil. Ale poločas jsem v brance vydržel. Pocit z chytání je jiný, lepší, baví mě to. Je to znát, mám větší jistotu, dovolím si víc. Pro mě byla reprezentace vždy takový motor. Máme tam nyní dobrou partu, ta práce mi přijde smysluplná. Navíc mě to tam vždy bavilo a samozřejmě jsem se tam cítil jako doma. Mě nároďák vždy psychicky zvedal. A pokud tam nyní už přijedu v pohodě, tak to může být jenom lepší.

Může to zafungovat i obráceně? Že vyzvednete reprezentaci.

Taky v to to doufám. A to je jeden ze zásadních důvodů, proč tam jezdím. Abych něco předvedl a pomohl těm mladším klukům. To je můj úkol. A pokud to skutečně pomůže, budu z toho mít radost.

Sám jste mluvil o tom, že vám bude čtyřicet. Cítíte, že se můžete ještě výkonnostně posouvat?

Myslím, že člověk se může posouvat stále. Fyzicky třeba už těžko. Už na tom nikdy nebudu jako v 25 nebo v 35 letech. Ale mentálně určitě. Především zkušenostmi. To u brankářů funguje pořád. Stále nacházím skulinky, o kterých vím, které by se daly zacelit. Už ne přes tělo, ale přes hlavu, přes koncentraci. Snažím se udržovat si nějakou úroveň, abych zvládl chytat tyto těžké zápasy.

Vraťme se ještě k Dominiku Haškovi. Už jste se někdy potkali?

Bohužel ještě ne. Mrzí mě to.

Víte v kolika ukončil hokejovou kariéru?

Definitivně? On ji přece ukončoval několikrát. Myslím, že ve 42 či 43 letech ještě v NHL chytal. 

Pokusíte se ho vyrovnat?

Smlouva mi končí na konci sezony, tedy ve čtyřiceti letech. Můj plán, pakliže zůstanu zdravý, což pevně doufám, a pakliže mě to bude nadále bavit, s čímž jsem měl poslední rok dva problémy, ale teď je situace jiná a psychicky jsem se zvedl a zase vidím nějakou smysluplnost, je, na dva roky podepsat smlouvu. Snad tady v Berlíně, možná. Ale to je všechno ještě otevřené. Pak by ta dvaačtyřicítka padla. 

A nebyl by pěkný konec kariéry na mistrovství světa 2017 ve Francii? Do kvalifikace o tento šampionát právě vstupujete...

To by bylo fajn. Ale to je ještě dlouhá cesta. No, vlastně jen čtyři zápasy ve skupině a play-off. Takže šest, ale záleží, jakého soupeře dostanema do play-off, jestli se do něj dostaneme, v což pevně doufáme.

Belgie a Turecko by snad neměli být nepřekonatelní soupeři...

To ne, ale... Pořád je to otevřené a člověk neví, co se stane. Vždyť při mistrovství světa klubů v Dauhá si katarský tým „čirou náhodou“ nalosoval australského soupeře do čtvrtfinále a prohrál. Na každého soupeře je třeba jít se sebevědomím, ale i s respektem. Samozřejmě ta cesta do play-off je schůdná. Pak se uvidí. Protože stárnu, tak tak daleko nekoukám. Když jsem byl mladší, měl jsem cíl hrát do roku 2016. Do olympiády v Riu, že tam asi zakončím kariéru.  Ta situace nastala. Smlouvu mám, ale na olympiádě nebudu. Takže teď budu plánovat v kratších časových úsecích. Zatím jsem v té fázi, že dva roky bych ještě někde strávit chtěl.

Někde? To zní, že nevíte, jestli tady v Berlíně. Za „a“, že byste sám chtěl, nebo za „b“, že měl klub zájem, či za „c“, že by byl kontakt v jiném klubu...

V podstatě je správně za „a“. Má to souvislost s tím, o čem jsem již mluvil. Že se mi poslední dva roky nelíbilo, jakým způsobem se to vyvíjelo. Cítil jsem, že potřebuji změnu. Pakliže ta změna nenastane zde, tak ji udělám já. Ta šance na změnu tady v klubu je poměrně velká. Vyměnil se tým, vyměnil se trenér, dosáhli jsme velkého úspěchu. Ale je ještě brzy na to říct, ano, jde to tím směrem, kudy chci. Nebo raději udělám nějakou výraznou změnu co se týká klubové příslušnosti, tím pádem dostanu novou motivaci a impuls. A strávím dva roky někde jinde. Nyní ještě nejsem ve fázi, že bych řekl: Určitě to bude ve Füchse, nebo jinde.

A máte tedy někde nějaký kontakt?

Ne. Konkrétně jsem se o tom s žádným klubem nebavil. Můj manažer má volnou ruku v tom, aby když ho někdo osloví a naznačí, že má o mě zájem, tak můžeme jednat. Neřekl jsem mu: Ne, ne, ne, určitě zůstanu ve Füchse. Vždyť ani neznám postoj klubu.

Chtěl byste pokračovat v Německu nebo byste měl chuť vyzkoušet něco nového? Třeba v Barceloně?

Vzhledem k rodině, k tomu, že jsme tady zabydlení, tak bych preferoval Německo. Kromě jednoho týmu. Právě Barcelony. Tam bych šel rád. Ale... To by byla trnitější cesta, protože tam mají velmi mladého a nadějného gólmana Gonzala a pak také Daniela Šariće, velmi zkušeného. Nevím, jak složité by bylo se tam dostat. Ale Filipovi (Jíchovi – pozn.) jsem říkal, že bych to v Barceloně dva roky herně zvládl. A zvládl tam i žít. 

Případný odchod do Barcelony či jiného německého klubu by byl asi největší, zásahem pro vaše dva syny, kteří celé své životy prožívají právě v Berlíně. Jsou jazykově i mentálně Němci?

Věřím, že mentálně ne. Jazykově jsou dobře vybavení, protože mluví německy jako česky. Ve škole a ve školce mluví jen německy. Doma však mluvíme jen česky. U mladšího nastane rozvoj slovní zásoby teď, co přišel v šesti letech do školy. A mentálně? Žijí zkrátka celý život v Berlíně. My jezdíme do Čech, do Plzně jen v létě a jsme tam zřídka. Mám obavy, že pro ně je to spíš výlet než návrat domů. To je pro mě a pro manželku.

V Berlíně jste desátou sezonu. Cítíte se zde jako doma?

Toto téma nyní s manželkou hodně řešíme. Už jsme tu dlouho a také víme, že se ten konec kariéry blíží. Ať už bude po této sezoně nebo za dva tři roky. My jsme tu spokojení. Berlín je super město. A nemyslel jsem si to, když jsme před deseti roky přicházeli. Berlín se rozvíjí se po všech stránkách, po kulturní, po sportovní. Jsme tu moc rádi a cítíme se částečně jako Berlíňané. Ja, ich bin ein Berliner.  Ale jedním dechem musím dodat, že v první řadě jsem Čech. Jsme s manželkou takový ten typ, který chce domů. Jsme Plzeňáci, takže se tam jednou vrátíme. Ale kdy to bude, to nevím. Nespěcháme. Berlín je nám tak blízký, že se tady necítíme jako vyvrhelové.

Jak to budete řešit s dětmi? Ony žijí a znají jen Berlín... Odvezete je do Česka, co Plzně?

Odvezu. Chci, aby byli Češi, aby se cítili jako Češi. A jestli se Kuba, kterému je nyní deset, za šest sedm let rozhodne, že se studovat a hrát házenou v Berlíně, tak mu bránit nebudu. Vím, jaké jsou tady skvělé podmínky. Hned vedle haly, padesát sto metrů, je internát, kousek škola. I když manželka by ho nechtěla tak brzy někam pustit. Pak to nechám na nich. Budou mít výhodu, že německy umějí, že Berlín znají.

Ještě jedna analogie s Dominikem Haškem. Jeho děti také vyrůstaly v cizině, v Buffalu, kde hrál NHL. Po konci kariéry je odvezl do Čech, ale syn Michal se po roce chtěl vrátit do zámoří...

Možná, že u nich to byl ještě větší rozdíl, přijet do Čech z Ameriky. Myslím, že nám to děti neřeknou. Ale kdo ví. Já do těch jejich hlaviček v tomto až tak nevidím. Snažíme se v nich budovat, že jsou Češi, že jsme doma v Plzni, tam máme babičky, dědečky. Určitě se tam vrátíme. Že to pro ně nebude lehké, o tom nepochybuji. Cítíme se v Plzni dobře a chceme, aby to tak měly i děti. Když se pak rozběhnou do světa, budou připravení. Třeba i proto, jsme zatím v Berlíně. Kuba už má kromě němčiny už třetí rok angličtinu. Jazykově na tom budou dobře, můžou vyrazit do Evropy, ale základnu budou mít v Plzni.  Tam se budeme „slétat“.

Sídlo Füchse se přestěhovalo ze západní do východní části Berlína. Byla to pro vás „rána“?

To tedy. My bydlíme v západní části Berlína. Když jsme před deseti roky přicházeli, tak klub trénoval a hrál u Olympijského stadionu. Proto jsme logicky hledali bydlení v západní části Berlína, abych to měl pět minut na trénink autem, sedm na kole a devět na bruslích. Teď jezdím i hodinu a půl, protože se tréninkové centrum přestěhovalo na východ. Já jsem proti tomu bojoval, ale moc šancí jsem neměl. Ty podmínky tady jsou výborné. Máme novou halu s veškerým zázemím. Navíc je to součást bývalého východoněmeckého olympijské areálu. Takže se tady asi museli dít věci.  Kousek vedle je nemocnice. Zůstali tady špičkoví lékaři, takže zranění mají skvělou péči. Samozřejmostí jsou atletické ovály, fotbalová hřiště, stejně jako bazén. Pro léčebné účely i s protiproudem. Pro mladé internát, škola. Obětoval jsem se, protože jsme zůstali bydlet na západě, kde se nám líbí.

Poznáte rozdíl mezi západní a východní části Berlína?

Ano. Pořád je to rozdíl. Třeba ve stavebnictví. Paneláky, které známe i z Čech, jsou tady na východě. Alexanderplatz, centrum východního Berlína, a té západní části jsou architektonicky úplně něco jiného. Nebo na Karl-Marx-Alle je typická socialistická monumentální výstavba, kterou na západě neuvidíte. Úplně si představuji, jak na nich soudruzi jezdili při těch vojenských přehlídkách.  Ale mění se to. Berlín je nejen město velkého rozvoje, ale také velkých dluhů, které vycházejí z těch obrovských investic.

Jak jste si zvykl místo pěti minut jezdit na tréninky tak dlouho? Autem přes celý Berlín není nic příjemného...

Musel jsem. Autem to někdy jedu přes hodinu, nejrychleji 35 minut. Ale já to kombinuji. A vlastně nejjistější cesta je spojení kola a S-Bahnu. Na kole jedu z domova k vlaku. Nasednu do S-Bahnu a nechám se okruhem odvézt přes půlku Berlína. No a z nejbližší zastávky to mám pět minut na kole až do haly. Zabere to čtyřicet minut, ale je klid a jistota, že dojedu včas. Navíc nejrychlejší a nejpohodlnější. Buď si odpočinu a nebo si něco přečtu na internetu. 

Poznávají vás s kolem v S-Bahnu?

Berlín má tři a půl milionu lidí a nejsme fotbalisti. Přesto je v Berlíně házená populární a má dobrý zvuk. Málokdy se mi stane, že mě někdo osloví, ale vím, že na mě koukají. Buď vypadám blbě a nebo mě poznají. To se sem tam stane. Ano, už jsem se i podepisoval nebo fotografoval.

Když jste do Berlína přicházel, tušil jste, dovedl jste si představit, že tady zůstanete tak dlouho?

Ne, to vůbec. I když vnitřně jsem si to trochu přál. Nejsem člověk, který by měl rád změny. Když jsem někde spokojený a líbí se mi tam, tak chci klubu vrátit. Líbil se mi projekt, který tehdy startoval. Hned se nám podařilo postoupit z druhé do první bundesligy. Následně udržet a pak stoupat. Bavilo mě to, takže ani nebyl důvod odcházet.

Říkáte, že s rodinou rádi cestujete, jsou zde v Berlíně ještě místa, která stále objevujete?

To určitě. Hodně jezdíme na kolech. Což je v Berlíně nejlepší dopravní prostředek, člověk toho hodně vidí a najde. Navíc máme kamarádku, která provázela Berlínem, nyní pracuje na ambasádě, takže toho hodně zná. Třeba nám zařídila prohlídku bývalého západoberlínského letiště Tempelhof a to bylo hodně zajímavé.

Kam v Berlíně „utíkáte“, když chcete být sám?

Až tak sám být nechci, takže můj útěk je k rodině. Manželka s kluky jsou pro mě obrovským relaxem, oni mi vždy pomohou. 

A kam byste vzal návštěvu z Plzně, abyste jí ukázal co nejvíc?

Našel bych nějakou dobrou hospodu. A k tomu se mu vyjádřit celkem zdatně.  Vydal jsem se hledat, jak jsme na tom s českými hospodami v Berlíně. A je to bída. Prosím, případní zájemci pojďte to Berlína točit Plzeň. Asi je to tady složitější, protože komunita Čechů v Berlíně bude malá. Věděl jsem o třech hospodách, ale dvě už zavřeli. Ta, která zůstala, je naštěstí kousek ode mne. Jmenuje se Švejk a neobsluhují tam Češi. Ale svíčkovou udělali skutečně českou, to musím uznat. Dověděl jsem se, že je zde nově otevřená hospoda, kde začali točit tankovou Plzeň. Ještě jsem tam nebyl, ale budu ji muset zkusit. No a jinak bych vzal návštěvu z Česka na loď, protože z ní je krásně vidět celé centrum Berlína, dá se jet od Bundestagu, kolem Braniborské brány až do východního Berlína. Navíc já mám vodu rád, takže bych pak dál volil jezera, kterých je tu spousta. Velmi dobře známe Wannsee v západní části. Máme to od nás kousek na kole a fakt je to tam příjemné. 

Naznačil jste, že vaše hráčská kariéra se blíží ke konci. Co bude po ní?

Mám jeden cíl. Je to věc, kterou mám nyní v hlavě a která je potřeba. Navíc bych ji mohl umět a hodila by se i v Čechách. Rád bych se angažoval se jako trenér brankářů. Nějakou dobu mezi tyčemi stojím a kromě toho jsem i sport vystudoval, takže jsem snad kompetentní mluvit do sportu, trenéřiny a brankářství. Po konci herní kariéry by to byl logický posun. Líbilo by se mi pracovat pro nějaký klub. Třeba začít v Německu, tady ve Füchse už jsem s nimi o tom mluvil. Zastávám názor, že pro každou činnost by měl být specialista, který si to prožil, který tomu rozumí. A mohl by své zkušenosti předávat dál. Taková speciální pozice jako je brankář, vyžaduje speciálního trenéra. Je mi jasné, že je to ekonomicky složité, spousta klubů shání komplikovaně peníze na trenéra, natož asistenta. V Čechách je to ještě složitější. Ale myslím, že taková pozice by byla důležitá v každém týmu. Líbilo by se mi to. Pracovat jako trenér brankářů od dětí, přes žáky, ligová centra až po muže. Ten týden by se dal jistě vyplnit smysluplnou prací. Samozřejmě by se mi to líbilo i dělat pro Český svaz házené. Generální trenér brankářů, nebo jak by se to dalo nazvat, který by pomáhal ve střediscích, v jednotlivých klubech, u reprezentací. Prostě tam, kde by to bylo žádoucí.

Když jste mluvil o tom, že byste s brankářskou trenéřinou začal v Německu, stěhování do Plzně se tedy odkládá?

Říkal jsem, že se do Plzně vrátím. Ale nevím kdy. Začít tady v Německu by bylo logické, protože tady proto jsou přece jen lepší podmínky. Získal bych trenérské zkušenosti a řekněme, mohl bych se lépe rozjet. Ale natrvalo v Německu nezůstanu.