Překvapila vás nominace do reprezentačního týmu?

To jistě. Nepočítal jsem s ní. A velmi mě potěšila. Pro každého sportovce je reprezentovat to nejvíc. Jsem rád, že se mi to i v těch devětadvaceti letech podaří. Myslím, že ještě nejsem tak starý a pokusím se porvat o další šanci. 

Skutečně jste na nominaci ani chvíli nemyslel?

S ohledem na minulou sezonu jsem byl v očekávání, protože se nám s Lovosicemi dařilo. Vyhráli jsme Český pohár a v extralize jsme skončili druzí. Navíc jsem hodně hrál, jak v obraně, tak i v útoku.

Jan Landa v dresu FCC Město Lovosice.

Letos se však vašemu klubu až tak nedaří? Nemůže to mít negativní dopad na vaše výkony? Nebo spíš věříte, že by vás reprezentace mohla „nakopnout“?

Spíš čekám, že mě nároďák nakopne, protože přece jen je to obrovská motivace. Nemohu říct, že by na mě byla nějaká deka z klubu. Situace v Lovosicích vychází spíš z toho, že máme hodně zraněných hráčů. Až se uzdraví třeba Jirka Motl, věřím, že se to zase v dobré obrátí. Bodově nejsem od první čtyřky tak bodově vzdálení.

Musel jste hodně měnit sváteční program?

Hodně. Během sezony rodinu moc nevidím, takže jsme s manželkou plánovali, že tyto vánoční svátky strávíme spolu. Ale trochu se to změnilo. Měli jsme jet na hory do Rokytnice, ale naštěstí není sníh, takže nás to vlastně ani netrápí. Musel jsem to tedy překopat a děkuji manželce, že to takto „kousla“.

Musíte se s reprezentačním týmem seznamovat, nebo všechny spoluhráče znáte?

Jediný, s kým jsem se dosud osobně nikdy neviděl, je Martin Galia. Jinak s ostatními jsem buď hrál a nebo hrál proti nim. Ale s většinou spoluhráčů se známe z B-týmu a nebo juniorských reprezentací. Nejdu do nového a velmi se na to těším. Kluky znám a vím, co od nich čekat.

Cítíte před první akcí národního týmu nervozitu?

Ano, to přiznávám. Ale jsem zastáncem toho, že jistý kus nervozity má být, protože je vidět, že člověku na tom týmu na na těch zápasech záleží. Včera večer už jsem poklepával nohou a nemohu se dočkat až to začne.

Nebo to jsou spíš obavy, abyste něco nekazil?

Toho se bojím asi nejvíc. V národním týmu jsem nebyl šest let, konfrontaci s mezinárodní házenou jsme měl naposledy s Lovosicemi před třemi roky v pohárech. Navíc člověk ví, že mezinárodní házená je dvakrát rychlejší než domácí extraliga. Doufám, že si stihnu zvyknout na tu rychlost. Vím, že to lze, ale je třeba v hlavě přepnout, člověk musí být u míče o půl sekundy, spíš o sekundu rychleji. 

Máte nějaký talisman nebo rituál?

Nemám. Kdybych měl talisman, tak bych ho určitě ztratil a pak bych ještě víc nervózní.

Co jste si během svátku musel odpustit?

Rozhodně bylo méně piv než obvykle touto dobou. Běžně trávím vánoce s rodinou a pak 26. prosince s kamarády. S těmi to bývá nejbouřlivější, ale tentokrát jsem musel kamarády vynechat.

Byl jste si po skončení první části extraligy minulý víkend zaběhat či se jinak udržoval v kondici?

Abych řekl pravdu, šel jsem se jednou proběhnout, aby se neřeklo. Ale po pěti minutách mi došel dech, takže jsem v „kómatu“ nějak doběhl domů. Ale já doufám, že nadšení z reprezentačních zápasů ze mě střese to, že jsem pár dnů nic nedělal.

Trenéři říkají, že všichni hráči pro Vánoční pohár v Polsku mají šanci se dostat do družstva pro kvalifikace proti Turecku. Vidíte tu šanci i vy?

Šance je vždy. Jsem však i realista a za dva dny v týmu bych musel ukázat něco okouzlujícího, abych trenéry přesvědčil, že mám na to být v mužstvu dál. Udělám všechno proto, abych ukázal, co všechno ve mně je. Pak už je to na trenérech, jestli se pro mě rozhodnou nebo ne. Kdybych se vnímal čistě jako záskok, tak sem ani nejedu. Říkám to na rovinu, přijel jsem bojovat o další nominace.

Co si představit pod výrazem něco okouzlujícího? Všechny zablokované střely a osm vstřelených gólů při premiéře?

Ano, to by bylo okouzlující. Akorát si myslím, že takto úplně se to asi nestane. Tedy s těmi vstřelenými góly. Mým hlavním úkolem bude zabraňovat gólům v naší síti. Pro mě by bylo okouzlující, kdyby šlapal střední zadní obranný blok, který ještě není úplně sladěný. To cítíme všichni. A uvidíme, jestli já budu ten článek, který tomu pomůže. Ale vzhledem k tomu, že na této pozici hraji celou kariéru, tak se snad nebudu muset dlouho adaptovat na jednotlivé spoluhráče.

Dokázal byste i jako devětadvacetiletý nováček křiknout na spoluhráče a řídit si je?

Ano. Už při působení v Dukle se to ve mně nějak vyrojilo a v Lovosicích si ten trend držím už pět let. Cítím, že jsem v obraně silný a že se snažím korigovat ty kolem mě. Takže se na to cítím i v reprezentaci. A i když jsem tu nováček, tak snad budou kluci mé pokyny respektovat.

Jste jediný nováček, ale rozhodně ne nejmladší. Co když vás „potká“ nošení míčů, vod a jiného materiálu? Nebo se vám to vyhne?

(Smích) Nevím. Nejsem líný, takže bych vše i odnesl, ale doufám, že pravidla v reprezentaci jsou stejná jako v klubech a že nejde o to, kolik toho člověk odehrál, ale o věk v občance.

S trenéry Filipem a Kubešem si tykáte?

Ano, tykáme. Myslím, že je to přirozené. Všichni jsme hráči.

… oni už ne. 

Ale byli dobří… Ten nastavený trend v mužstvu se mi líbí. Říká se, že když si lidé začínají tykat, tak se odbourává zbytečný respekt. Ovšem vůči nim chovám velký respekt. Takže je jedno, jestli si tykáme nebo vykáme. Ale jsem rád, že si tykáme. 

Foto: www.hazenalovosice.cz/Milan Richtr