Svým výkonem na začátku druhého poločasu zvedl český tým a zásadně se tak zasloužil o vítězství českého celku a postup z předkvalifikační skupiny. I v něm ale ve vypjatém zápase vřela krev a nervy na uzdě jednou neudržel. Petr Štochl ve svém dvoustém prvním reprezentačním zápase předvedl špičkový výkon a podepsal se tučným písmem pod český postup.
Postup do další části kvalifikace je doma. Jak si užíváte tanto úspěch?
Doufali jsme, že si postup zajistíme o něco dřív, ale nakonec, když se to podaří takto, je to pro nás o to emotivnější a pro diváky také. Turci vůbec nejsou špatný nebo slabý soupeř. Jejich tým hraje Ligu mistr. Kdy naposledy hrál náš tým Ligu mistrů? To, že jsme je porazili, není samo sebou. Museli jsme předvést dobrý výkon. Tým se přebudovává, našli jsme zase nové hráče typu Honzy Landy, který se v reprezentaci dlouho neobjevoval, a přesto přišel a naprosto suverénně odřídil obranu. Přidal do toho emoce, obrovskou chuť. I v jeho letech bylo vidět, že strašně chce a takové hráče potřebujeme.
Nebývalé emoce jste ukázal i vy v brance…
Je to zvláštní. Čím jsem starší, tím víc se rozčiluju. I v Belgii jsem dostal dvě minuty. Teď zase. Nevím, čím to je, asi budu muset dostat nějaké tabletky od doktora (smích).
Nehrozilo, že dopadnete jako Döne, který viděl kvůli přehnaně emotivní reakci červenou kartu?
To zase ne, já se vždycky uklidním, když mě třeba rozhodčí takhle „sestřelí“. Zase je to otázka emocí. Bylo to v klíčovém momentu zápasu a já jsem měl pocit, že se míč otočil ještě před čárou. Ale to prostě někdy hráč vidí jinak než rozhodčí. Ale to si nesmím dovolit. Ještě jsem všem hráčům říkal, že nesmí podlehnout emocím a teď jsem je vychovával vlastním příkladem.
Emoce nakonec ublížily spíš Turkům, ne?
To jsme o nich věděli. Je to pro ně typické. Víme, že jakmile vedou, je těžké je dostat dolů. To byla naše chyba v Turecku, od prvních minut jsme prohrávali 2:0 a pak už to šlo těžko vrátit se do zápasu. Emoce mají pozitivní, ale když jsou pod tlakem, jdou z nich zase negativní emoce. Věděli jsme, že to příjde a že tomu nesmíme podlehnout. A tým tomu nepodlehl. Teda kromě mě.
Nebylo to moc tvrdé?
Bylo to tvrdé. To s tím souvisí. Už trochu nestíhali fyzicky, tak si pomohli lokty či koleny. Počítali jsme s tím a naštěstí jsme se z toho nepo… a zvládli jsme to.
Co nebezpečný Döne a pivot? Nakonec jste si poradili i s nimi?
Věděli jsme, že to umí. Mají tam dva, tři nadprůměrné hráče. Dávají góly ve všech zápasech. Ale to má řada týmů. U nás se taky každý soustředí na Jíchu a stejně je schopný zápasy rozhodovat. Bylo jasné, že tito hráči budou nebezpeční, ale nebyli tak výrazní jako v zápasech, které jsme viděli na videu.
Jak těžká bude baráž? Dostanete někoho z těch těžších na EURU.
Těžká bude, jestli bude až téměř neřešitelná, to nevíme. Našim úkolem bude připravit se na soupeře co nejlépe, ať už to bude kdokoliv. Pokusit se odvézt maximální výkon. Jsou to možná klišé, ale nic jiného dělat nemůžeme. Tým má takové motto, že se na hřišti pokusíme nechat všechno, abychom si i před diváky mohli říct, že jsme zápas odjezdili na maximum. Jestli bude soupeř lepší, tak mu pogratulujeme a půjdeme zase trénovat, abychom soupeře dohnali.
Bude potřeba, aby se vrátil alespoň jeden z hráčů formátu Pavel Horák nebo Filip Jícha? Týmu teď chybí klasický střelec zdálky.
To v každém případě. Když chybí dva hráči tohohle kalibru, tak chybí každému týmu. Ne tak nám, když je náš tým v takové obměně. Zkušené hráče potřebujeme. Líbí se mi, že jejich roli přebírají hráči, kteří jsou typově jiní, ať je to Ondra Zdráhala, Roman Bečvář nebo Tomáš Babák. Berou na sebe tu odpovědnost, tým táhnou, a i když to nejsou klasičtí střelci, tak jsme se pokusili postavit taktiku tak, že hrajeme se dvěma střeďákama na spojkách, jiná šance nebyla a jsem rád, že to vyšlo.
Budete chtít hrát tady ve Zlíně i další zápasy, když se vám tady tak daří?
Není náhoda, že spoustu zápasů hrajeme v Brně a ve Zlíně. Když víme, že přijde plný dům, patnáct set, dvatisíce lidí, což je na házenou v Čechách nebývalé množství, je to skvělé. Vidím kolem sebe pořád ty stejné tváře, takže lidi to baví a my nemáme důvod se někam stěhovat. Loni jsme hráli i v Plzni, tam taky nebyla špatná atmosféra, něco i v Praze, ale tam často nepřijde plná hala. Ty rozhodující zápasy hrajeme prostě v Brně a ve Zlíně.
Slíbil vám Filip Jícha, že už bude na baráž fit?
On toho má chudák tolik, že nic moc slibovat nemůže. Jsem moc rád, že ty zdravotní problémy snad už vyřešil a pokud se nic nestane, bude v červnu hrát.
Foto: Alex WIpf/chf.cz