Pohled na tribuny reprezentačních zápasů žen napovídá, že o "fanatické" fanoušky není nouze. Důkazem je například slečna Jana Lavičková se svým synovcem, osmiletým házenkářem tělem i duší, Adamem Čutkem, které jsme trochu vyzpovídali.

Co pro vás znamená házená?

Adam: Házená je můj největší koníček. Zábava, někdy dřina. Můžu být s kamarády, zažívat srandu a jezdit hlavně na turnaje a zápasy a to je nejlepší. Pak se moc těším na zápasy, na který se chodím koukat do haly. Jsem tam skoro pořád. Baví mě sledovat hru a něco se i třeba naučím. A nejlíp mi je u Andílků, když jim můžu podávat míče nebo si zařvat pokřik anebo si zastřílet sedmičky, když to trenér dovolí. Je to vždycky sranda.

Jana: Házená se pro mě před několika lety stala srdcovou záležitostí. Je to prostě druh zábavy a odreagování se. Při sledování hry dokážu v hlavě vše ostatní "vypnout" a užívat si jen zápas a atmosféru, což je super. Zároveň pro mě znamená spoustu „sežraného“ času v halách, ale to k tomu patří. Víkendy mám prostě daleko dopředu naplánované, od házené úniku není. :)

Jak jste se k házené dostali? Hrajete aktivně?

A: Díky tetě, která lákala mamku, ať se jde podívat na zápas. Jak jsem je slyšel, chtěl jsem jít taky. I když mi říkali, že tam musím sedět a být hodný, tak jsem nakonec šel. To mi bylo necelých pět let. Nikdy předtím jsem házenou neviděl. Moc jsem tomu nerozuměl, ale zalíbilo se mi to a od té doby jsem nevynechal ani jeden zápas v Mostě. Ještě ve školce jsem se chtěl přihlásit do kroužku, ale zrovna nebrali kluky. Tak jsme se šli podívat do haly na normální trénink kluků. Trochu jsem se bál, ale chtěl jsem chodit. Hraju v Mostě, za HK Baník Most. Začal jsem čtvrtou sezónu a teď hraju za minižáky 4+1 a 6+1.

J: V podstatě náhodně - vlastně díky týmu DHC Slavia Praha. Máme partu přátel, která fandí fotbalové Slávii a zrovna byla fotbalová pauza. Kamarád přišel s tím, že bychom mohli zajít na zápas v Mostě, kde zrovna hrály ženy ze Slávie. Oděni do slávistického jsme si sedli doprostřed hlediště a první poločas fandili Slávii. Pak se na nás otočilo několik lidí s otázkou, zda jsme z Prahy. Po odpovědi, že z Mostu, nám bylo vysvětleno, že nemáme blbnout a fandit Mostu. No, a tak to začalo! Líbilo se mi, jak fanoušci drží s týmem, jaká se dokáže udělat atmosféra a v neposlední řadě se mi zalíbila i hra samotná. Takže od té doby chodím na domácí zápasy pravidelně, postupně jsem přidala i všechny zájezdy, které klub pořádá. Házenou sice aktivně nehraji, ale o to aktivněji chodím fandit a teď už do hlediště podporovat i Áďu a kluky z HK Baníku Most.

Kdo je vás nejoblíbenější hráč – hráčka a proč?

A: Jasně že Růča! Teda jako Péťa Růčková. To byla láska na první pohled. Líbilo se mi, jak se probíjí rychle do brankoviště a jaký střílí rány. Měla tenkrát růžový vlasy. Tak jsem jí říkal „růžovej tank“ a začal jí fandit. Jo, a taky se mi líbilo její tetování. Pro mě je prostě nejlepší, protože umí hezky bránit, rozdává chytrý přihrávky a umí dávat super góly. No, a taky si spolu dáváme dárečky a tak.

J: Otázka, na kterou se velmi těžko odpovídá. Ze zahraničí je to Heidi Løke, která je na pivotu prostě úžasná. Nebo německé levé křídlo Uwe Gensheimer, který mě okouzluje svými střelami a góly. Od nás brankář Petr Štochl, protože to, co on předvádí v brance, je někdy až neskutečný. U brankářů zůstanu, tedy u brankářky. A to u mostecké Domči Müllnerové. Pamatuji si ji z doby, kdy ještě nebyla jedničkou v brance Mostu, ale když nastoupila, tak čarovala. Roli první brankářky přijala se vším všudy a z mého pohledu neskutečně rychle brankářsky vyrostla. Pro mě je to jedna z nej brankářek v Česku. Navíc je Domča skvělý člověk. Milá, hodná, tichá holka, která prostě umí.

Áďo, kdo je tvůj házenkářský vzor a proč?

Za chlapy bych chtěl být jako Filip Jícha. Viděl jsem ho hrát jenom jednou naživo, ale koukám i v telce. Líbí se mi styl jeho hraní. Jak si umí vyskočit a přesně vystřelit. Dokáže na sebe vzít zodpovědnost a rozhodnout zápas. To je fajn. Já teď hraju spíš křídlo, než spojku a tak z křídel asi Míra Jurka, protože hraje taky na pravým. Ale chtěl bych být rychlej jako je Suki (Lucia Mikulčík) a nebo se naučit po gólu kotrmelec, jako dělá Sally (Kristýna Salčáková).

Jak vypadají přípravy na reprezentační zápas, je u toho nějaký rituál?

A: Vždycky mám na repre nové tričko. Mám na něm číslo 10 a nápis Růča. Většinou je bílé, protože si ho pak nechávám podepisovat. Nikdy nezapomenu svůj repre dres, který jsem dostal. A taky musím mít tleskátka, trumpetu a lihovku. Protože se vždy těším na holky, tak jim připravuju překvapení. Buď jim něco vyrobím, nebo šetřím, abych mohl něco koupit, a teď jim peču sladkosti. A zatím jim to chutná.

J: V podstatě podobně, jak to popsal Adámek. A to z důvodu, že on si to vymyslí a já to pak musím v rámci možností zrealizovat. Rituálem je asi to, že před reprezentačním zápasem se vždy jdu podívat alespoň na jeden trénink. Abych nasála tu správnou atmosféru. Je pak pěkné vidět, že signál nebo "parádičku", kterou natrénovali, převedou v zápase a pobaví tím diváky v hale. V neposlední řadě je teď mojí přípravou na repre zápasy také to, že smím doma zapnout a vypnout troubu, když "pan pekař" peče. :)

Jak samotný zápas prožíváte?

A: Snažím se fandit od začátku až do konce. Většinou si vyřvu i hlas. Mám radost, když dáme gól, když brankářka chytne střelu a jsem smutnej, třeba když neproměníme sedmičku. Nemám rád, když někdo fandí, jenom když vedeme a potom nadává. Já fandím pořád. Když se někdo zraní, tak se leknu. No, a občas nadávám i na rozhodčí, ale to moc nesmím.

J: Vždy si říkám: "Hlavně v klidu!" Ale ruku na srdce, ne vždy to jde. Zapojuji se do fandění alespoň tleskáním. Někdy se připojí pískot na špatné rozhodnutí rozhodčího. Raduji se z každého gólu, který padne do soupeřovi brány a sleduji i emoce lidí vedle sebe nebo samotných hráček, při vstřelení branky. Samozřejmě v duchu radím trenérovi, že takhle ne, že měl poslat na hřiště nebo na sedmičku někoho jiného. Z pohledu ženské repre běhá po hřišti dost holek, které znám osobně. O to víc jim pak fandím a prožívám jak jejich radost, tak i smutek, když se nedaří. Je to takové víc osobní, přátelské.

Co jste ochotní pro účast na reprezentační akci obětovat?

A: Třeba teď na turnaj v Chebu jsem obětoval jeden ze svých tréninků. Taky musím být hodnej, že jo a musím mít udělané všechny věci do školy. A když jedeme na repre akci někam dál, tak taky musím brzo vstávat a jít brzo spát, protože jezdíme vlakem.

J: Obětuju hlavně svůj čas a volno. I když to není oběť jako oběť. Výlet nebo mini dovolenou si udělám vždy ráda. Díky tomu poznám i místa, kde jsem třeba nikdy nebyla. Takže je spojené příjemné s ještě příjemnějším. Jelikož jsou repre akce oznamovány dostatečně dopředu, tak si v klidu můžu vše naplánovat tak, abych neodjížděla nebo neodcházela od rozdělané práce.

Máte vzkaz pro reprezentanty a celé házenkářské hnutí?

A: Přeju, aby se jim vyhýbala zranění a oni mohli hrát a dělat to, co je baví. Aby byli všichni dobří. Ať drží při sobě a bojují, vyhrávají a radují se.

J: Bavte se tím, co děláte. Nezapomeňte nikdy ale na SRDCE. Při tréninku se to možná ztratí, ale pokud nebudete v zápase hrát srdcem, tak se to lehce pozná. Můžete být sebelepší, ale bez nasazení srdce to nikdy nebude stoprocentně ono. Reprezentantům přeji, aby se jim plnily jejich sny. Aby se dařilo v kvalifikacích i na šampionátech. Aby vždy byli skvělou partou, která táhne za jeden provaz. Veřejnost to možná ne vždy vidí, ale za vším tím jsou roky vaší dřiny. Užívejte si vše, co vám repre akce nabídnou, protože jednou budete mít na co vzpomínat. A vzpomínky vám nikdo nevezme.