Český házenkář popsal svým fanouškům, co bylo posledním rozhodujícím momentem: „Přijel jsem po tréninku domů a zjistil jsem, že už nemůžu. Nemám vůli a energii skousávat fyzickou bolest. Oznámení rodině, dětem, to pro mě bylo nejemotivnější, rodičům… Ty jsem vzal na Final Four Ligy mistrů a po semifinále jsem jim to oznámil, že v létě skončím.“ Házenkář ze západu Čech byl dlouhé roky tahounem předních házenkářských týmů, dosáhl na skvělé házenkářské úspěchy i titul nejlepšího házenkáře světa. „Jako kluk ze starého Plzence jsem mohl ochutnat tolik házenkářských a sportovních vrcholů, že jsem o tom nikdy nesnil. Teď už nebudu hrát házenou jako hráč,“ uzavřel svou úvodní řeč Jícha.

Co vše řekl dál Filip Jícha na tiskové konferenci?

Nemrzí vás něco z toho, co jste zažil nebo zažít mohl?

Kdysi jsem říkal, že se těším, až jednoho dne skončím a budu si moc ty momenty a trofeje užít. Plno zápasů a momentů jsem viděl a abych pravdu řekl, nemrzí. Nechtěl bych stát znovu na čáře. Podařilo se mi zažít mnoho. Nevěřím, že bych to dokázal zopakovat. Jsem hrozně vděčný, že jsem měl takovou kariéru. Potkal lidi, kteří mě doprovázeli, udělali ze mě, co jsem teď.

Jak probíhaly rozlučky nebo ještě nějaké budou?

Scénář byl plánovaný, osobně bych to nechal takhle. Pro mě by to bylo moc emotivní, to, co opouštím… Nebudu hrát házenou dál, neopouštím ale svůj sport, který si nesu v srdci, miluju, nedokážu si představit, že bych jej opustil úplně. Pořád se chodím dívat na házenou. Teď v Barceloně, až pojedu do Německa… Na ME určitě v Chorvatsku budu držet klukům palce.

Bylo těžké to vše ukončit?

Asi ne. Jsem člověk, který dělá velká rozhodnutí hodně z pocitu, prostě jsem to tak cítil, tak jsem to i udělal. Jsem rád.

Jak prožívala rodina tedy to poslední Final Four?

Rodiče mě znají líp než kdokoli jiný, bohužel to ale byl ten smutnější příběh. Prohráli jsme semifinále se Skopje gólem v poslední sekundě. To jsou nejhorší prohry. Byť pro mě to mělo ještě těžší efekt, chtěl jsem si zahrát poslední finále Ligy mistrů. Řekl jsem to, nechtěl jsem kolem toho dělat omáčku, mamka by z toho nespala, večer jsem řekl: Užijte si poslední zápas v Kolíně, je poslední, který uvidíte. Oni že tušili, že se čas blíží. Moje rodina nese to, že už nejsem aktivní, možná hůř než já.

Je něco, čeho se vám nepodařilo dosáhnout a co vás mrzí?

Neřekl bych, že mrzí, ale stoprocentně větší úspěch s reprezentací. To je věc, o kterou jsem při všech reprezentačních pauzách bojoval, dával svoje zdraví i často psychický stav možná šest týdnů v roku české házené proto, abychom něco zvládli. Ale to se nepodařilo. Házená je kolektivní sport. Jsem moc rád, že jsem ho dělal. Na úspěch jsem s nároďákem nedosáhl, kdybych to mohl změnit…

Co bude dál?

Sedmnáct let aktivní házené a deset let v Německu bylo extrémně intenzivních, teď jsem rodinný člověk, otec dětí, které jsou už větší a mají rozum. Jde se tedy s nimi o tom všem bavit, vnímají, že táta už nehraje, nechodí na tréninky. Nejsem v hale, o to víc se teď se mnou chtějí dívat na házenou v televizi a vydrží celý zápas na gauči. Trochu jim to chybí, byli jsme v Barceloně na zápase a moc si to užívaly. Chvíli se jim teď chci věnovat, zaslouží si to oni i moje žena. Z principu člověk, co nedokáže sedět a nic nedělat. Vizi a představu mám, do házené jsem vždycky povídal, byl pravá ruka trenéra, možná v budoucnu bych chtěl zkusit převzít jeden tým a svoje vize a představy zkusit zrealizovat. Otázka je, jestli by to vyšlo, třeba bych byl rychle zpátky. Chtěl bych to ale zkusit, nechávám to otevřené. Jediné, co je teď jisté, je, že studuji trenérskou školu v Německu, v lednu mám zkoušku.

Jak vidíte svoje další spojení s českou házenou?

Momentálně nemám ve vizi to, že bychom se vrátili do Česka, což je s tím nejvíc spojené. Během kariéry jsem poznal tu největší špičkovou házenou na absolutní vrcholu, hrál za 2 nejlepší kluby světa. Mám tedy načerpanou inspiraci a chtěl bych ji předávat v takovém duchu. Prozatím zůstáváme v Barceloně, děti tam chodí do školy, nepřemýšlel jsem o návratu do Čech. Dělat českou házenou a žít jinde není možné. Rozhodně ne. Pokrok, který teď kluci hráči z nároďáku udělali, postoupili na ME, je obrovský úspěch. Hrozně jsem se radoval.

Barcelona? Kiel? Nebo Česko? Jaké tedy bylo rozhodování?

V Kielu bylo 300 dní zataženo, v Barceloně je 300 dní sluníčko. Dva konce spektra. Teď je pro mě důležité, aby byly děti vzdělané, dobře vychované. Chodí do dobré školy v Barceloně, líbí se jim tam, nechtěl jsem jim to všechno převrátit, vrátit se do Čech. Nemáme tam připravené žádné zázemí, bydlení. Zůstáváme ve Španělsku. Až skončí doba osobního volna, uvidí se. Podle toho se budeme uzpůsobovat.

Neláká vás zahrát si na EURU 2018?

To už opravdu ne. Z hlavního důvodu: ve kvalifikaci jsem odehrál jedno utkání, ve kterém jsem si utrhl meniskus a prohráli jsme o gól. Přispěl jsem jednou operací a jednou prohrou, kluci si všechno odehráli beze mě. Nebylo by fér vzít místo někomu, kdo si to zaslouží mnohem víc. Je třeba mít sebereflexi v tom, jak házené rozumím.

Jak dlouhé bude teď vaše „volno“?

Nežijeme nijak nadstandardně. Žijeme život, jaký chceme žít, vaříme doma a staráme se o děti. Doba volna může být relativně dlouhá, zásadní je to, že moc dlouho nedokážu sedět na jednom místě, nedělat nic. Počítám, že třeba rok, dva už mi přijde obrovsky dlouhá doba. Třeba do léta bych se mohl rozkoukávat, studovat, sbírat další podněty pro rozhodnutí. Pak bych se rád do něčeho pustil, ať už jakýmkoli směrem.

Jak vidíte svou trenérskou dráhu? Začal byste trénovat děti nebo rovnou chlapy?

Velkou část házenkářského života jsme strávil v nejlepších klubech, asi si můžu říct, že nejsem dobrý metodik pro trénování dětí. Co umím dobře a nadstandardně a čemu rozumím, je taktika na nejvyšší úrovni. Seznámil jsme se s tím, jak se dělá trénink u dětí, a uvědomil jsem si, že bych se musel všechno učit. Nemám to dané do vínku, čemu rozumím, je taktika.

Který je pro vás nejsilnější moment vaší kariéry?

Vybavuju si velmi rád roky tři, čtyři, kdy jsem se cítil obrovsky silný. Vyhrávali zápas za zápasem a i když to nešlo, věděl jsem, že trefím správné rozhodnutí. Dokázal jsem na hřišti dělat rozhodnutí, která vedly k úspěchu. Nedokázal jsem najít recept, proč. To mě osobně hrozně naplňovalo. Krizové až hraniční situace jsem vyhledával. Na to jsem, musím říct, i pyšný. Že jsem to dokázal zvládnout. Ty klubové úspěchy, na kterých jsem se podepsal jsou ty nejlepší. Nesu si týmové emoce. Ty momenty potom, tréninky, společné večeře, cesty… Jsou nezapomenutelné. Kdybych dokázal tuhle energii šířit, rád bych se podělil.

Naposledy jste tedy držel „velký“ balon na Štvanici?

Bylo to naposledy. Byť jsem se o to s nikým moc nedělil, věděla to rodina. Většina kamarádů nevěděla, co mám za lubem. Natáhl jsem si dvoje ponožky, vždycky jsem je nosil, a hrál jsem. Taková rozlučka bez rozloučení. Když jsem mával rodině, asi to pro ně bylo emotivní.

Největší úspěchy Filipa Jíchy

Nejlepší házenkář světa za rok 2010

Nejlepší střelec a nejužitečnější hráč mistrovství Evropy 2010

2x vítěz Ligy mistrů (2010, 2012)

7x mistr bundesligy s Kielem (2008, 2009, 2010, 2012, 2013, 2014 a 2015)

2x nejlepší hráč bundesligy (2009-10)

Historicky nejlepší levá spojka EHF Champions League

8x vítěz domácí ankety Házenkář roku (2007-08, 2010-15)

Filip Jícha byl oceněn historicky nejlepší levou spojkou EHF Champions League.