Ještě máte před sebou dva zápasy. Jaká je nálada v týmu?

Po zápase se Švédskem trenér říkal, ať se z toho nehroutíme. Že jsme bojovaly, a my jsme opravdu bojovaly. Teď se musíme soustředit na páteční zápas, hlavní je porazit Maďarky. Uvidíme už ve čtvrtek, pokud Maďarky porazí Polky, máme postu jistý. Pak budeme s Maďarkama bojovat o lepší umístění. Ale i kdybychom věděli, že postupujeme, tak chceme dva body v pátek urvat!

Před tím vás ale ještě čekají silné Norky, favorit skupiny.

Norky jsou rozjeté. Určitě by bylo pěkné je zastavit. Možné je vše, oni se třeba můžou šetřit. Ten zápas rozhodně nevzdáváme, protože nic není nemožné.

Po zápase se Švédskem jste byly hodně zklamané?

My jsme se z prohry nehroutily. Byla to velká škoda a byli jsme všichni zklamaní hlavně po tom, co jsme v prvním poločase zahráli dobře. Je škoda, že nám to ujelo, ale na druhou stranu se určitě se z toho nemáme proč hroutit. Nebyl to špatný výkon. Snažíme se udržovat dobrou náladu, smějeme se, jsme pospolu, děláme blbosti. Nálada je dobrá v týmu pořád.

Čím právě udržujete v týmu pohodu?

Třeba se sejdeme na masérně a opravdu jen tak v pohodě si povídáme. Občas někdo něco plácne a tak. A zrovna v úterý si lidé v hotelu dávali na chodbu boty před pokoj. Zkusili jsme to taky, že nám třeba někdo něco dá. Věděli jsme, že nedá, a tak jsme s Růčou holkám dávaly do bot čokolády, ale Lulu jsme tam napsaly, že je nám líto, ale že zlobila, a tak dostala jen bonbon. U snídaně jsme se tomu všichni smáli. Vím, že Mikuláš neexistuje a Lulu říkala, že na mikulášskou nadílku nevěří, tak jsme jí schválně daly jen bonbon.

Jak sama hodnotíte své dosavadní výkony na šampionátu?

Sama se sebou spokojená nejsem. Vím, že mám rezervy a můžu hrát líp. Doufám, že moje forma ještě přijde v pravý čas, abych pomohla týmu, když se nebude dařit. Celkové výkony týmu ale vidím velmi pozitivně, škoda je druhého poločasu v zápase se Švédskem, ale nemůžeme se k tomu vracet.

Rezervy? V čem je vidíte?

Myslím, že minulý rok jsem byla ve formě a vycházelo mi všechno a teď přišel útlum. Není to jen teď a tady špatná forma. Necítím se ideálně už od začátku sezony, ani druhý zápas v poslední kvalifikaci mi úplně nevyšel. V klubu mám také trochu výkyvy. Na každého přijde krize a snažím se z toho dostat. Vím, že na to mám, že hrát umím. Když jsem kritická, nejsem spokojená s ničím, tak mě to možná svazuje v hlavě. Musím se odreagovat sama. Se Švédskem to oproti Polsku bylo lepší. Spokojená ale nejsem, ani když dám deset gólů a vyhrajeme o deset.

Jak v tak náročném zápasovém programu regenerujete?

Máme ve zvyku vždy v hotelu cvičit a najít si plácek, kde společně trénujeme. Jinak máme k dispozici maséry, chodíme do studené vody. Každý si regeneraci přizpůsobí svým potřebám. Cítíme, že proti lize, kdy je zápas jednou týdně, to je větší nápor. Ale to jsme věděli i loni a je potřeba s tím počítat. Sice to bolí a při rozcvičce je znát únava, ale je potřeba to hodit za hlavu, zkoncentrovat se na zápas: Teď 60 minut a pak můžu umřít.

Pak je asi znát i fyzická připravenost. Jak je na tom český tým třeba ve srovnání s jinými?

Já jsem na tom asi bývala líp. Teď jsem v klubu, kde se pracuje a trénuje jednou denně. Poznám proto, že je to trochu horší, ale nejsem na tom špatně. Ale proti severským týmům, které běhají šedesát minut nahoru dolů, trochu zaostáváme. Ale nejsme na tom špatně. Holky v reprezentaci ví, že pro sebe musí něco dělat. Běhání, fitko… I já to dělám, vím, že to potřebuju. Při tolika zápasech v jednom týdnu se ale únava projevuje.

Vedle házené se přitom v Německu věnujete i „civilnímu“ zaměstnání, je to tak?

Házená je moje hlavní práce, ale tou vedlejší je práce na zkrácený úvazek na úřadě. Kdybych nechtěla, tak pracovat nemusím, ale jsem ve věku, kdy už se potřebuji dívat do budoucna. Když za dva, tři, pět, deset let skončím s házenou, abych měla nějakou praxi. Abych si, až skončím, mohla dovolit zaplatit vše, co doteď.

Dá se to skloubit? Sport na vrcholové úrovní a podobná práce?

Skloubit to jde, horšíš je spíš časově. Když jezdíme na zápasy nebo reprezentační srazy, tak si musím nadpracovávat nebo vybírat dovolenou a ta většinou nestačí. Extra unavená nejsem, jen časově skloubit věci je těžší.

Jaké je vaše práce na úřadě?

Dělám úřednici na oddělení s uprchlíky. Mě ta práce baví, myslím, že to je přímo pro mě, že bych to chtěla dělat. Baví mě zařizování: udělej to, napiš to… V tom jsem se zhlédla, to bych chtěla dělat, administrativu. Každý se mě ptá, zda zůstanu u házené jako trenérka. Mám vystudovanou fakultu tělesné kultury v Olomouci, ale nevím, jestli bych to chtěla dělat nebo na to byla vhodný typ.

Máte za sebou dlouhou cestu z Olomouce až sem na mistrovství světa v roce 2017. Jak vás tato házenkářská cesta proměnila?

V první řadě jsem odešla z domu, osamostatnila jsem se od rodiny. To mi pomohlo. Vše vyřeším sama a nejsem závislá. Poznala jsem jiné země, jiné lidi, jiné národnosti. To člověka zocelí a jsem moc ráda, že jsem se dostala ven. Rodina mi chybí, to je ale asi tak jediné. I mentální změna proběhla, ale to by asi přišlo s věkem tak jako tak. A kam jsem se dostala házenkářsky? Že jsem vyhrála nejlepší hráčku, bundesligy, to je náhoda. Bylo to o tom, že jsem v Německu dostala pocit, že jsem pro tým důležitá. Začala jsem pravidelně hrát, nemusela jsem se stresovat v profi klubu, že nedostaneme peníze nebo mi rozvážou smlouvu. To mě v Maďarsku hodně svazovalo. V Německo byli přátelštější a ta změna psychiky mi pomohla. I když se trochu trápím, v Německu mám pořád podporu a doufám, že se to zase obrátí, abych si mohla říct, že jsem spokojenější.

 Videorozhovor, ve kterém Michaela odpovídala na otázky fanoušků, najdete v záznamu zde.