Podle trenérů jste takové srdce obrany. Sice zkušený házenkář, ale na šampionátu jste nováček, Rychle jste se tady do toho dostal?

Když obléknete dres s lvíčkem na prsou, jde to samo. Já ani nepotřebuju rozcvičku. Když slyším hymnu, tak jsem v takovém varu, že se nemusím ani rozcvičovat. Pro mě je proto jedno, že jsem nováček na šampionátu. Hraju pořád stejně.

Co vás dostává takhle do varu? Máte to tak od přírody?

V první řadě mě dostává do varu můj spolubydlící… Ne, vážně. Já musím hrát takhle! Já jasem brankéř, který chodí občas na tréninky a proti mně stojí světoví házenkáři. A jediné, čím já můžu uspět proti takovým hráčům, je extrémní nasazení na hranici zdraví. To je to, proč se snažím dostávat do takového stavu. Jinak bych neubránil vůbec nic!

Jste tak soutěživý ve všem? Třeba i v kostkách?

Je to tak. Celým soustředěním se line jedna hra - bomberman. Bojujeme se spoluhráči v téhle hře proti sobě a Hory (Horák pozn.) může potvrdit, že jsem trochu emotivní, když mě drtí. Myslím, že tablet to ani nepřežije.

Pavel Horák: Mám taky otázku na pana Landu. Proslýchá se, že k házené ani nepotřebujete míč, je to pravda?

(Smích) No, je pravda, že já někdy ani po dvou hodinách zápasu nemám ruce od štěpáku. Já jsem takový speciální házenkář, já ten míč ani nechci. Jsem spíš boxer, než házenkář.

Vypadáte s Pavlem Horákem, jak kdybyste byli léta nejlepší kamarádi…

Sedli jsme si. Jinak to s ním nejde. Nějak to k sobě pasuje, každý jsme trochu jiný. Já jsem spíš emotivní, Hory je spíš velkej… (smích) A tak nějak to jde dohromady. Jsme spolu i na pokoji. Nejprve to bylo proto, abychom spolu mohli řešit nějaké věci do obrany… No, za celou dobu jsme věnovali spolu přípravě na zápasy možná tři vteřiny. Ale je to super.

Je spokojený i Pavel Horák?

Pavel Horák: Samozřejmě. Já se od něj učím bankovní triky a zjišťuju, že nemám šetřit a ukládat peníze v bankách.

Jak to jde kombinovat s prací?

Ptá se mě na to spousta lidí a už mi chodí zprávy, ať pořád nebrečím, že je to těžké. Pro mě to ve skutečnosti těžké není. Když člověk dělá, co ho baví, tak to zvládne. Ale ta rodina trpí a to je důvod, proč přemýšlím o konci. Musím už být doma. Děti mě nevidí, manželka mě nevidí… I když to je možná dobře, že jsme si vzácní. Pro moje tělo a hlavu je to super. Když jsem ve stresu z práce, na házené se vybiju. A naopak. Než aby ze mě byl tlustý bankéř, díky házené jsem v kondici a díky házené jsem snad i úspěšný v práci, kde se nebojím, jsem soutěživý. Jde to nějak dohromady. Není tak těžké to skloubit, i když od devíti do devíti jsem v zápřahu.

A co pak doma?

Někdy děti ještě nespí a třeba moje starší dcera je podobně aktivní jako já, tak si spolu musíme ještě zablbnout. Ona má spoustu energie a já padnu za vlast. Jo, večer už jsem pak hodně unavený.

Kdyby přišla nabídka ze zahraničí, zvažoval byste ji vůbec?

Záleželo by na nabídce. Mám solidní příjem v práci, rozjetou kariéru. Bydlím v Lovosicích, v mém městě se spoustou kamarádů, rodina je tam doma. To by ta nabídka musela být opravdu nesmírně lukrativní. Jenom proto, abych hrál házenou, by to určitě nebylo. Muselo by to být něco, co si myslím, že už ani není možné, aby to přišlo. Obránců je spousta a já jsem starší ročník. Ale kdyby náhodou, tak proč ne?