Vaše spoluhráčka Simona Szarková míří do Norska, proč vy jste si vybrala právě Maďarsko?

Když jsem přicházela do Mostu, byla Skandinávie také místem, kde bych v budoucnu chtěla hrát. A myslím, že mě v tom ještě utvrdil i trenér Dušan Poloz, který skandinávskou házenou miluje. Postupem času jsem ale své priority trochu přehodnotila a dnes už hrála roli i jiná kritéria. Chtěla jsem si zahrát ligu mistrů, takže v úvahu přicházel třeba německý bundesligový tým, ale ten zase nebyl schopen splnit požadavky našeho klubu. Maďarsko byla další volba, tam je házená sport číslo jedna, mají tam spoustu akademií, zázemí, finanční podpora ze strany města je v Érdu také obrovská. O jeho kvalitách není třeba pochybovat, jde o třetí tým maďarské ligy, před ním jsou už jen tradiční účastníci Ligy mistrů, Györ a Férencváros. Přitom vizí Érdu je oba tyto kluby dostihnout a už teď jim k tomu chybí jen krůček. A velmi si chtějí zahrát si Ligu mistrů.

Když už jste to nakousla, z jakých nabídek jste vybírala a co při rozhodování hrálo největší roli?

Po postupu Mostu do jarní části Poháru EHF ale hlavně po mistrovství světa začaly chodit nabídky z různých zemí a bylo toho nad hlavu, měla jsem se primárně soustředit na pohár EHF tady v Mostě. Po mistrovství světa jsem se proto domluvila s velmi dobrým manažerem. První solidní nabídku od jednoho z renomovaných zahraničních klubů jsem měla už od ledna, ale protože v Mostě se chystal pohár, tak se kluby nedohodly a já to respektovala. Nakonec z nabídky klubů, které se po mistrovství světa ozvaly, vykrystalizoval právě maďarský Erd. Při rozhodování u mě hrála roli řada věcí. Nebyla to ani tak záležitost ekonomická, Most mi nabízel novou, vyšší smlouvu a dělal maximum pro to, abych tu zůstala. Já ale chci udělat další krok v kariéře, dostat se do kvalitního klubu, kde se mohu posunout zas dále. V Mostě jsem získala zlaté medaile pro vítěze interligy, mistrovský titul i Český pohár. V české lize už se výš dostat nejde. Evropský úspěch přišel až letošní sezonu, kdy jsme postoupili do jarní části. Přitom asi nejdůležitější kritériem při volbě nového působiště pro mne bylo udržet co nejbližší kontakt s rodinou v Plzni a v Písku s přítelem, se kterým zde žijeme. A odtud je to do Érdu zhruba 520 kilometrů, což je přijatelná vzdálenost.

Most opouštíte po pěti letech. Jak to prožíváte?

Původně jsem už vloni byla tak napůl rozhodnutá odejít, ale asi jsem ještě nebyla úplně připravená, nedokázala jsem si představit, že bych tu najednou všechno a všechny opustila. Tentokrát to přišlo víceméně samo. Není to samozřejmě lehké, protože to tu mám vážně ráda, ale na druhou stranu cítím, že je potřeba jít zase výš a udělat další krok kupředu. Já letos v Mostě končím pátý rok svého působení, vlastně polovinu toho, co jsem předtím odehrála v Plzni. Takže jsem s těmito dvěma místy hodně spjatá a mám k nim velký vztah. Velikou zásluhu na tom, kde s házenou jsem, mají manželé Škvařilovi v Plzni a pan Vlach, kteří mě házenou naučili a dali mi základy. Tady v Mostě jsem s trenéry Dušanem Polozem a následně nyní s Peterem Dávidem na sobě ještě víc pracovala, doladila detaily, abych se dostala na ještě lepší úroveň. Proto na zdejší působení budu vždycky ráda vzpomínat.

Máte v Maďarsku nějaké kontakty nebo jdete úplně do neznáma?

Byli jsme se s přítelem v Érdu kolem Velikonoc podívat. To je možná jediná výhoda mého zranění, že jsem měla čas jet se podívat i do nového klubu. Setkali jsme se s vedením klubu, prohlédli si halu, mají tam naprosto skvělé zázemí. Spoluhráčky osobně neznám, ale některé z nich jsem už potkala, když jsme proti sobě nastupovaly v reprezentaci. Takže je to tak trochu krok do neznáma, ale také velká výzva.

Zdroj: DHK Baník Most