Trenér Bašný vás poslal do zápasu s Rumunskem, když se týmu vůbec nedařilo. A docela se to osvědčilo. Zápas s Rumunskem pak nabral jiný směr. Čekaly jste, že na hřiště půjdete a v takovou chvíli?

Jana Šustková: Za sebe musím říct, že jsem to nečekala. Na svém postu jsem až „třetí“, takže jsem ráda za to, že jsem se na hřišti vůbec dostala.

Sára Kovářová: Jelikož já jsem hned druhá pravá spojka hned po Helči (Ryšánkové), tak jsem čekala, že budu muset nastoupit. Ale nečekala jsem, že odehraju takhle velké množství času. Pro mě jsou to cenné zkušenosti, jelikož je to pro mě první velká akce s ženskou reprezentací. Je to něco neskutečného, hrát proti Neagu, takhle světové hráčce.

Obě jste ale působily uvolněným dojmem, jakoby o nic nešlo. I když proti vám stála nejlepší spojka světa…

Sára Kovářová: Člověk nemůže být nervózní. Musí hrát tak, jak trénuje na tréninku. Tak, jak jsme hrály v Chebu. Samozřejmě byla narvaná hala, ale myslím si, že z Mostu jsme na plnou halu zvyklé, diváci nás ženou dopředu a motivace byla velká.

Jana Šustková: Pro mě to bylo asi více stresující. Jsem stresař. Ale když na hřiště dojdu, vždycky to ze mě po nějaké době spadne. Musím se s tím prostě poprat.

Jste v týmuskoro nejmladší. Jak to funguje? Mazácká vojna? Sbírání balónů a tak?

Sára Kovářová: Úplně nejmladší nosí balóny. To je Verunka Mikulášků. My máme na starosti rozlišováky a takové ty další menší věci jako jsou flašky a to, co na nás zbyde. Ale jako pro nejmladší pro nás připadají i další nevděčné úkoly. Třeba když máme jít na procházku tady, kde to vůbec neznáme, a trenér řekne: Vyberte trasu, kudy půjdeme, máte na to deset minut. Trošku stresujem, ale já už jsem na to zvyklá.

Jak to s tou procházkou dopadlo?

Sára Kovářová: Pršelo, takže trenér nám nakonec vymyslel takovou vtipnou procházku po hotelu. Nakonec jsme z toho tedy vyvázly.

Vy jste, Sáro, z Písku. Jaké je to potkat se s Ivetou Luzumovou, píseckou odchovankyní, v reprezentaci?

Sára Kovářová: Je to něco neskutečného. Chodila jsem se dívat na zápasy, kdy hrály ještě třeba s Míšou Borovskou nebo Verčou Malou. Písek hrál play-off, pamatuju si, že jsem seděla na schodech a fandila. A teď s nimi hraju.

Přiznala jste jí to?

Sára Kovářová: Ano, myslím, že o tom ví. Už dříve jsem v některých rozhovorech prozradila, že je můj vzor.

Říkáte jí „slečno Luzumová“?

Sára Kovářová: V Písku jsem chodila s ženami trénovat, když mi bylo asi patnáct. Přišla jsem do šatny mezi třicetileté ženské a směle jim říkala „dobrý den“. Ano, bylo to takové divné. Potom si ale na to člověk zvykne, že je od mala mezi staršíma a myslím, že mě to i posouvalo dopředu. Byla jsem zodpovědnější a byla jsem napřed oproti vrstevnicím.

Jana Šustková: Taky jsem začínala hrát ve Veselí mezi zkušenými třicetiletými hráčkami. Je to pro mě asi výhoda. Když pak přijdu do reprezentace, je to pak mezi zkušenějšími hráčkami pro mě podobné.

Dá se říct, že vám tato zátěž a to, že jste už jako mladé hráčky patřily k tahounkám svých týmů, pomáhá i teď v reprezentaci?

Sára Kovářová: Ano, myslím, že ano. I trenér v Mostě teď na nás hodně staví. Jsme na ten tlak zvyklé. Hrajeme před plnou halou, evropské poháry, určitě sbíráme zkušenosti. Tým je teď docela omlazený, s Kamčou Kordovskou jsem hrála v juniorské reprezentaci, s Markétou Jeřábkovou v Mostě. Na spoustu hráček jsme tak již z dřívějška zvyklé. Holky nás berou v pohodě.

Loňský šampionát pomohl některým hráčkám k zahraničnímu angažmá nebo změně klubu. Uvažovaly byste o podobné nabídce?

Sára Kovářová: Určitě je to pro nás příležitost a výhoda. Hráčka se může ukázat na tak velké akci, kterou sledují kluby z celé Evropy. Máme tedy ještě na rok v Mostě smlouvu, ale potom bych zahraniční angažmá vyzkoušet chtěla. Překážkou je ale škola. Studuji v Ústí, dojíždím do Mostu. To by se ale snad dalo dostudovat dálkově.

Vidíte svou budoucnost spojenou s házenou? Přece jen, živit se jí v Česku není jednoduché.

Sára Kovářová: Celý život házenou dělám, baví mě to. Chtěla bych v tom pokračovat, i když je těžké prosadit se. I proto si myslím, že bych se měla o to víc ukázat tady na mistrovství a pak může přijít nějaká nabídka.

Říkáte, že studujete v Ústí? Jaký obor? Jaká bude vaše případná profesní budoucnost?

Sára Kovářová: Nechtěla jsem si vybrat tělovýchovný obor, protože v Mostě jsem hodně vytížení, máme dvoufázové tréninky. Vybrala jsem si obor sociální práce, který mě i velmi baví. Navíc je dobré, mít něco mimo házenou, kdyby se něco stalo a já nemohla dál hrát nebo abych se uplatnila i po skončení aktivní kariéry. Nestačí to, že člověk někdy reprezentoval. Myslím si, že vzdělání je důležité.

Měla jste to tak do mala?

Sára Kovářová: Ano, už rodiče mi to tak nastavili. Škola a házená. Moc jiného jsem neznala. Když už vydržím toho bakaláře, budu mít klid a budu se soustředit jen na házenou. Není snadné to skloubit, zvlášť teď, když dojíždíme do Ústí a ze školy jedeme rovnou na trénink, je to občas masakr.

Je člověk unavený?

Sára Kovářová: No, je. I o víkendech jsem pořád pryč, jezdíme na zápasy. Využívám pak každý volný den, kdy můžu jet do Písku za rodinou, za přítelem.

A vy, Jano?

Jana Šustková: Já studuju právě tělovýchovu a sport. Zatím vše stíhám, tedy školu a tréninky, ale myslela jsem si, že mi budou víc vycházet vstříc. Individuální plány mi dát ve škole nechtěli, že na tomto oboru takové úpravy nedělají. Ale s pozvánkou na reprezentaci mi pan děkan absence uznal a zkoušky si musím doplnit. Domů se moc nedostanu, snad jen, když hrajeme na Slovensku nebo na Moravě. Ale upřímně, myslela jsem si, že to bude horší.

Stýská se vám?

Jana Šustková: Doma je doma. Je to poprvé, kdy jsem takto sama z domu. Ale musím se učit a i to je pro mě bonusová zkušenost.

Tým tady na šampionátu je celkově hodně mladý. Je to pro vás pozitivní nebo byste kolem sebe měly radši ty zkušené příklady, jakým je třeba Iveta Luzumová?

Jana Šustková: To je těžké říct, myslím si, že je dobré, že se máme od koho učit. Konkrétně pro nás je to určitě plus.

Jako zkušenost je to určitě o úroveň výš než třeba evropské poháry, že?

Jana Šustková: Určitě. Tady je to úplně o něčem jiném. Když se dostaneme na hřiště, můžeme být jenom rády a sbírat zkušenosti.

Co zážitky z Francie? Líbí se vám tady nebo je pro vás Francie spíš zklamáním?

Jana Šustková: O Brestu jsem toho moc nevěděla, snad jen to, že je to na poběží Francie. Stejně nemáme mnoho volného času, abychom zkoumaly okolí. Hotel je příjemný, jsme spokojené.

Rodina fandí?

Sára Kovářová: Já mám „hujerovic“ rodinu. Všichni mě jezdí podporovat do Mostu na každý zápas. Babička, děda, všichni fandí u televize. Takže já mám podporu velkou.

Jana Šustková: Ano, to máme asi všichni stejné, podpora rodiny je veliká.

Chtěli jet sem do Brestu s vámi?

Sára Kovářová: Uvažovali o tom, ale cesta sem je opravdu hodně daleká a nákladná. Pokud by se postoupilo ze skupiny, o cestě do Nancy rodiče uvažují.

Teď na vás čekají Norky.

Sára Kovářová: Norky jsou samozřejmě hodně dobrý tým. Stejně tak Rumunky a Němky. Jak ale víme, už se to zamotalo, Norky prohrály a pro nás bylo primární porazit Němky. Teď vidíme, že i Norky jsou hratelné.

Mrzelo by vás, kdybyste jely už po základní skupině domů?

Sára Kovářová: Určitě by nás to velmi mrzelo. Holky měly skvělé výsledky na předchozím mistrovství a ukázalo se, že tým na to má. Vypadnout teď by nás všechny moc mrzelo. Já chci hlavně sbírat zkušenosti a k tomu by bylo skvělé odehrát další zápasy proti jiným soupeřům. Ne jen tři zápasy, ale minimálně šest.