Když si dáte ve čtyřiceti hodinku a půl amatérského fotbálku s kamarády, jste často rádi, že další ráno vstanete z postele a nerozpadnete se. Gólman Martin Galia je v tomto věku na tuzemském vrcholu. I když přiznává, že jeho hyperaktivní manželka (trenérka fitness) je na tom fyzicky lépe. „Nebojím se to přiznat. Ale je o rok mladší,“ usmál se gólman Górniku Zabrze. Pojede v lednu na své sedmé EURO? Je to opět otevřené.

Emoce vás ovládly, že?

Rok 2018 pro mě nebyl jednoduchý. Před mistrovstvím Evropy mi umřel otec. Pak jsme měli skvělý šampionát, následně přišlo zranění kolena. Už jsem si myslel, že je konec kariéry. Vrátil jsem se ale v dobrém stavu a v dubnu před kvalifikací mi umřela mamka. Na tento zápas v Ostravě měla jít. Určitě by byla šťastná. Děkuji rodičům, které už nemám.

Co pro vás znamená cena pro nejlepšího hráče země?

Je to ocenění mé práce. V Zabrze mám smlouvu ještě na rok. Uvidíme, co bude dál, jestli vydržím na EURO. Myslel jsem, že tohle byl můj poslední zápas v reprezentaci, ale ještě to přehodnotím. Týden dopředu jsem věděl, že tu cenu dostanu, a začalo to ve mně vřít. Kdybych nevyhrál, určitě skončím. Byl jsem rozhodnutý. Teď nevím. Musím to probrat s rodinou. V mých letech není snadné připravovat se na celou sezonu a na kvalifikace. Hlavně já se na to musím cítit. Stojí to dost sil.

Věděli trenéři a spoluhráči, co máte v hlavě?

S nikým jsem se o tom nebavil. Oni si myslí, že tady budu skákat do padesáti. I manželka to vidí stejně. Tak to asi nebude. Ve svém věku už nemůžu dvakrát denně trénovat. Tedy můžu, ale podle sebe. Dopoledne si dělám, co chci, a večer mám normální házenkářský trénink.

Jaká byla sezona v polském Zabrze?

Opět nepovedená. Po základní části jsme byli třetí a pak jsme vypadli v play off. Stalo se nám to už druhým rokem. Zase se nám zranili v klíčových momentech hráči. Celkově jsme skončili pátí. Hledal se viník a odnesl to trenér Rastislav Trtík. Vztahy v klubu mě docela mrzí. Byli jsme domluvení na podpisu smlouvy. Neříkám, že mě podvedli. Ale zklamalo mě, že nedošlo k prodloužení kvůli tomu, že se nepostoupilo v play off. To jsem nemohl kvůli úmrtí mamky odehrát. Nebyl jsem ve stavu, kdy jsem byl schopný nastoupit.

Jaké to bylo hrát v rodné Ostravě?

Přijela rodina, bratr, spousta kamarádů a známých. Naplnili jsme halu, diváci vytvořili v neděli večer výbornou atmosféru. Myslím, že se lidé házenou bavili. Bylo to super, i když jsme prohráli. Nikdo nemůže říct, že bychom nechtěli vyhrát. Každý tu měl rodinu, chtěl se ukázat v co nejlepším světle. Na EURO jsme postoupili, to je to nejdůležitější.

Tušíte, co bude za rok?

Ozvali se mi v průběhu sezony z Německa, jestli bych tam nešel na půl roku. Měl jsem dobrou nabídku z Maďarska. Ale já už nechci jít od rodiny. Toho jsem si užil dost. Bez zázemí bych nehrál tak, jak hraju. Myslel jsem, že to zakončím v Zabrze a pak v Karviné. Na návrat do české ligy je ale ještě brzy.

Postoupili jste na EURO. To je vždy úspěch, že?

Určitě, z jakékoliv skupiny. Tahle byla jedna z nejtěžších. Každý zápas byl vyrovnaný, i Finsko nás kousalo. Všichni se dotahují do průměru i na velmoci. Dřív jsme drželi domácí prostředí a venku jsme prohrávali. Teď se to otočilo. To je důkaz, že se nedá říct, kdy vyhrajeme a prohrajeme. Do všeho se musí jít na sto procent. Po výkonu na předchozím EURO už nejsme bráni jako nějaký outsider. Proti Bosně jsme byli favorit my. Musíme se to naučit. Jak není jednoduché porážet favority, není snadné ani jít do utkání jako favorit.

Posouvá se tým?

Myslím, že jo. Hlavně se daří zapracovávat mladé. Šanci dostal Dominik Solák, Leoši Petrovskému bundesliga svědčí. Velký pokrok udělal Staňa Kašpárek, akorát potřebuje víc hrát. Pak z něj bude skvělý hráč. Trenéři odvádějí výbornou práci a udělala se tady dobrá parta. V obraně máme obrovskou výhodu v Pavlovi Horákovi, který patří k nejlepším obráncům na světě. Když si to udiriguje a obrana dobře stojí, má hodně týmů problém dát nám gól.

Michal Košťuřík, Deník Sport

Foto: Ivo Dudek/chf.cz