„Na něm si nastřílím různé typy ran z různých pozic a pak se to snažím přenést do zápasu. Když se poté ocitnu v situaci, ve které jsem už na tréninku mnohokrát byl, je střelba přesnější a jistější,“ říká a přiznává, že mu více vyhovují vypjatá utkání, v nichž je na tým vyšší tlak. Právě takové zápasy by mohl zažít s národním týmem na blížícím se evropském šampionátu. Od reprezentačních trenérů obdržel pozvánku na tréninkový kemp v Plzni, na němž národní tým přípravu na lednové EURO 2020 zahájí. „Trenéři nám řekli, že šanci jet na Euro má každý, kdo je součástí nominace. A tak se budu jako vždy snažit předvádět co nejlepší výkony a o účast na Euro si jimi říci. Třeba to vyjde,“ doufá Patzel.

Od začátku své kariéry patříte mezi nejlepší střelce extraligy. Ve své první celé sezoně 2017/2018 jste vstřelil 130 branek, v té následující dokonce 156. I teď jste co do počtu gólů v extraligové TOP 10. Dokázal byste nějak blíž popsat svůj „instinkt střelce“?

Je to hodně o spoluhráčích, kteří mi pomáhají připravit výhodnou pozici pro zakončení. Důležitý je rovněž trénink. Tam si nastřílím různé typy ran z různých pozic a pak se to snažím přenést do zápasu. Když se poté ocitnu v situaci, ve které jsem už na tréninku mnohokrát byl, je střelba přesnější a jistější. Jsem rád, že to zatím funguje a mohu být platným hráčem pro tým.

Sportovci často říkají, že je pro ně týmový výkon a výsledek důležitější než individuální statistiky. Nemusí ale podle vás být v člověku přeci jen trochu víc individualismu, aby se dokázal namotivovat k tomu patřit opravdu mezi ty nejlepší?

I když to může znít jako klišé, je pro mě týmový úspěch skutečně vždy na prvním na místě. Samozřejmě jsem ale šťastný, když se mi zápas podaří a hraju dobře. To je myslím normální i v jiných sportech a profesích. Je ovšem pravda, že mně osobně více vyhovují vyhrocené zápasy, kde se skóre i hra hodně přelévá ze strany na stranu a je na nás větší tlak.

Je něco, co jako špičkový střelec děláte oproti ostatním spoluhráčům navíc nebo odlišně?

Každý z nás to má jinak. Já například preferuji méně posilovny, když máme více zápasů v jednom týdnu. Raději upřednostním regeneraci a více se soustředím na házenkářské tréninky než na posilovnu. Když máme naopak jen jeden zápas o víkendu, cvičím víc. Je to hodně o tom, jak se zrovna cítím.

Všiml jsem si, že nosíte chránič zubů. To není mezi házenkáři moc obvyklé. Nevadí vám třeba při dýchaní nebo mluvení?

Také jsem si dříve říkal, že je to hloupost a moc jsem nerozuměl tomu, proč chránič zubů někdo při házené nosí. Ale pak přišly zápasy, v nichž jsem dostal pár tvrdých ran na obličej, a tak jsem chránič vyzkoušel. Ze začátku jsem s ním skutečně měl trochu problém, ale teď už jsem na něj zvyklý a vůbec ho nevnímám.

Tak trochu mimo hlavní pozornost házenkářského světa jste v utkání českého poháru v Náchodě zažil zajímavou premiéru. Poprvé v mužské kategorii jste byl v jednom týmu se svým o čtyři roky mladším bratrem Jonášem. Jaké to bylo?

Já jsem si to užíval. Byl jsem moc rád, že Jonáš dostal šanci a že se mu jeho premiéra vydařila. Bylo to úplně poprvé, co jsme spolu nastoupili v jednom týmu, a musím přiznat, že jsem byl trochu nervózní i za něj. Zvládl to ale opravdu dobře. Jediné co mě mrzí je, že jsme se nepotkali na hřišti. Na druhou stranu to podle mě nebyla poslední příležitost. Pokud bude Jonáš v podobných výkonech pokračovat, určitě se brzy dočkám.

Loni na podzim se Dukle vůbec nedařilo, v jednu chvíli byla v extralize dokonce až předposlední. Letos jste naopak brali ze 7 utkání 5 výher a k tomu získali i hladký postup v českém a evropském poháru. Co jste tentokrát udělali jinak?

Myslím si, že to začalo už od letní přípravy, kdy tentokrát nebyly žádné absence a omluvy. Minulý rok jsme se pohromadě sešli až skoro v polovině přípravy, protože jsme v létě měli juniorské mistrovství Evropy B. V přípravných utkáních se nám navíc letos dařilo, což nám dodalo potřebné sebevědomí, které jsme si potom přenesli i do ligy. Oproti loňsku se nám navíc povedlo hned první extraligové utkání a v tomto duchu se snažíme pokračovat dál.

Nevydařený podzim jste nakonec dokázali nechat za sebou a minulou sezonu zakončili ziskem bronzových medailí. Nakolik vás ale nakonec mrzelo, že jste na Karvinou nevyzráli ani jednou v základní části extraligy, v semifinále play-off i ve finále českého poháru?

Já jsem s konečným výsledkem spokojený. Samozřejmě, že jsme se chtěli prát o ještě lepší umístění, ale po špatném vstupu do sezóny, kdy jsme byli chvílemi i na pozicích pro play-out, jsme z toho nakonec vyšli dobře. Prohry s Karvinou nás hodně mrzí, bilanci s nimi máme v poslední době skutečně špatnou. I v této sezoně jsme s Karvinou první utkání prohráli, ale věřím, že ji v dalších utkáních dokážeme konečně porazit.

Po postupu přes kosovské Kastrioti vám los v Challenge Cupu postavil do cesty další balkánský tým – RK Gračanica z Bosny a Hercegoviny. Co na soupeře říkáte?

O tomto konkrétním soupeři jsem dosud nikdy neslyšel, ale určitě nás čekají dvě náročná utkání. Bude to tvrdá a rychlá házená. Trochu jsem před losem doufal, že bychom mohli dostat nějaký severský tým, ale i tak jsem spokojený a na utkání se těším.

Účast v evropských pohárech znamená nabitý kalendář a fungování v režimu takzvaného anglického týdne s utkáními o víkendu, v týdnu a zase o víkendu. Co děláte pro to, aby vaše tělo zvýšenou zátěž vydrželo?

V klubu jsou tréninky samozřejmě přizpůsobeny tak, abychom vše zvládali. Máme i dostatek regenerace a výjimečně dostaneme i nějaké volno, takže nám nedělá problém odehrát všechna utkání na 100 %.

A jak při takovém množství házené dáváte odpočinout hlavě?

Svůj volný čas trávím převážně s rodinou, přítelkyní nebo spoluhráči, ale házená není v takovém případě předmětem konverzace, takže nad ní v těchto chvílích tolik nepřemýšlím.

Od reprezentačních trenérů jste dostal pozvánku na tréninkový kemp v Plzni, kterým národní tým zahájí přípravu na lednový evropský šampionát. Vnímáte to jako šanci poprat se o účast na Euru 2020?

Mít možnost reprezentovat Českou republiku vnímám především jako velkou čest. Jsem vděčný za to, že mě trenéři pozvali, a moc se na národní tým těším. Je to pro mě vždy cenná zkušenost, potkat se v jednom kolektivu s hráči, od kterých se ještě mám hodně co učit. Na druhou stranu nám trenéři řekli, že šanci jet na Euro má každý, kdo je součástí nominace. A tak se budu jako vždy snažit předvádět co nejlepší výkony a o účast na Euro si jimi říci. Třeba to vyjde.

Už loni jste v rozhovoru říkal, že byste si v budoucnu rád vyzkoušel zahraniční angažmá, ale že ještě nepřišel ten pravý čas. Jak to vidíte s ročním odstupem, máte ještě v extralize kam růst?

Vždy je kam růst. Mít falešný pocit, že už člověk umí všechno, je nebezpečné v každém sportu i profesi. Že bych si zahraniční angažmá jednou rád vyzkoušel, stále platí. Zároveň nad tím ale nyní nijak nepřemýšlím a soustředím se především na to, abych podával dobré výkony a týmu se dařilo.

Vojtěch Patzel (21 let)

- Je odchovancem Dukly, hraje na postu levé spojky.
- Mistrovský titul získal s Duklou kromě extraligy také v mladším i starším dorostu.
- Za A-tým nastoupil v extralize poprvé na podzim 2016. Celkem v soutěžním ročníku 2016/2017 zaznamenal 28 branek. O sezonu později už byl se 130 góly nejlepším střelcem Dukly a 14. nejlepším celé extraligy.
- V soutěžním ročníku 2018/2019 se mezi extraligovými střelci vyšvihl dokonce na třetí místo, když zaznamenal 156 branek. Před něj se dostali jen Marek Monczka z Karviné (179 branek) a Václav Klimt z Lovosic (186 branek) – oba jsou však o 8 let starší než Patzel.
- Už od mládežnických kategorií je členem národního týmu ČR. S dorosteneckou reprezentací obsadil 15. místo na mistrovství Evropy, nyní obdržel od trenérů Jana Filipa a Daniela Kubeše nominaci na reprezentační sraz v rámci přípravy na lednové EURO 2020.
- Má dva sourozence. Jeho mladší bratr Jonáš (ročník 2002) je rovněž házenkářem Dukly a nastupuje v 1. lize staršího dorostu. Oba bratři se mezi muži setkali poprvé v jednom týmu 9. října 2019, kdy v dresu Dukly nastoupili v utkání Českého poháru proti Náchodu. Zatímco Vojtěch skóroval šestkrát, Jonáš si připsal o branku méně.

Autor: Janis Aliapulios