2020 Women´s EHF EURO
TV COM

Další odkazy

Fotogalerie Facebook

Informace o akcích a zajímavosti z házené do vašeho emailu. Přihlaste se k odběru novinek.
Email
9.1.2020 otevřeno: 656 x

Kdo přestane chtít, končí. Horák je v závěru i na vrcholu kariéry

V létě házenkář Pavel Horák podepsal smlouvu ve slovutném Kielu, kterému pomáhá do světové špičky. V zahraničí působí čtrnáctou sezonu a národní tým bude vzývat jeho obranářské schopnosti na Euru, které hostí Rakousko, Švédsko a Norsko. „Všichni v týmu máme chuť něco dokázat a jde to cítit z každého tréninku,“ pochvaluje si 37letý Horák.


Pocházíte z Dluhonic u Přerova, kde se hrávala národní házená. Tak jste začínal?

Hřiště jsme měli přímo za zahradou a mohl jsem chodit do první nebo druhé třídy, když mi táta řekl „jdi si s kamarády zaběhat“, a tak jsem se k nim přidal. V národní házené se ti, kteří neumí hodit ani chytnout, postaví do obrany. Dali mě na kraj, na halva, uprostřed je bek, který může do brankoviště, a řekli „dívej, co dělá ten druhý, a dělej to samé“. Tak jsem začal s národní házenou a trvalo několik let, než jsem se dozvěděl, že existuje handball, a začal jezdit na tréninky do Přerova.

 

Pak už zvítězil handball?

Házená se pro mě stala hlavní sport, ale tu národní jsem hrál také až do dvaceti let, to už jsem byl v mužích Karviné a přesto jsem jezdil do Dluhonic válet druhou ligu. V dorostu jsme měli nadějné družstvo, dvakrát jsme byli na mistrovství republiky. Poprvé jsme skončili, myslím, třetí a stal jsem se nejlepším střelcem. A o rok nebo dva později jsme v Brně na Drakenu byli bohužel druzí.

 

Stejně je fantazie, že vesnička se třemi stovkami lidí dokázala poskládat dorostenecké družstvo.

U nás na vesnici hráli národní házenou všichni, naše maminky, tátové, strejdové a nic jiného nebylo. Pískové hřiště, okolo stojí velké lípy, bylo hezké tam hrávat, když se zelenaly. Pokud jsme hráli venku, sešli jsme se dvě hodiny před zápasem a vyrazili jsme na kolech, v dresech a s chrániči do Žeravic, Kokor nebo Rokytnice. Vždycky se to nějak vyostřilo, byla to taková náhražka dřívější rivality vesnic, kdy se potkaly dvě skupinky mladých ze dvou různých vesnic a pobily se. My jsme měli takhle házenou, ale jinak jsme byli s Rokyčáky kamarádi.

 

Dodnes má pro vás národní házená kouzlo?

Národní házená je krásný sport, náročný, dokonce tvrdší než handball. Ale srovnávat se to ani nedá, jsou to dva rozdílné sporty. Už jen díky rozdělení hřiště se hraje vlastně tři na tři, může se probíhat brankovištěm, chytnout míč a běžet s ním tři sekundy. A hlavně je to český sport, nikde jinde se nehraje a pro mě to bylo něco, s čím jsem vyrostl, co mě dlouhou část mé sportovní kariéry doprovázelo. Česká házená má své kouzlo tím, že se hraje na vesničkách, kde má svou speciální atmosféru a na venkovních hřištích s různými povrchy. Jako kluk jsem strašně záviděl Kokorám asfaltové hřiště, uprostřed byl namalovaný lišák s házenkářským balonem. Zpětně vidím, že to bylo běžné asfaltové hřiště, ale ten lišák z něj dělal něco speciálního.

 

Ve čtrnácti jste odešel do Karviné, byl to těžký krok?

Ve výběru olympijských nadějí mi trenéři řekli, že pokud chci zůstat v národním týmu, měl bych jít do týmu v nejvyšší dorostenecké soutěži s lepšími podmínkami růstu. Do Karviné jsem tedy chtěl, ale máma mi to nechtěla dovolit a změnila to až návštěva zástupců Karviné. Sport jsem ale pořád měl jako koníček, vůbec jsem si neuměl představit, že bych si tím mohl vydělávat peníze. Šel jsem tam proto, že jsem chtěl být lepší.

 

Kolej Na Vyhlídce a vy ve čtrnácti letech dohromady s vysokoškoláky. Škola života?

To byla a k nezaplacení. Původně starší spoluhráči bydleli na internátě, ale prosadili si u vedení klubu, že chtějí bydlet na kolejích, z důvodu dřívější večerky a pozdních tréninků neměli čas se připravovat do školy. Mně se tam líbilo, chovali se ke mně hezky a bylo veselo, neměnil bych.

 

Kdy vás napadlo, že byste se mohl házenou živit a třeba i v nejkvalitnější soutěži světa?

V posledních letech mladšího dorostu jsem dostal první profesionální smlouvu za začátečnický plat, tím jsem získal i možnost trénovat a hrát za muže Karviné a dostal se i do Ligy mistrů mezi profíky, kteří si tím vydělávali. Tehdy byla v Karviné spousta peněz a kvalitní hráči, měřili jsme se s Montpellier, španělským San Antoniem, slovinským Celje a podobně. Najednou jsme hráli před plnými halami proti největším hvězdám a tam to začalo dostávat malinko konkrétnější obrysy, ale pořád jsem měl osmnáct devatenáct let a v hlavě spíš vichřici než pořádek.

 

 

S Karvinou jste získal pět titulů, pak už si vás všimli?

Kvůli finančním potížím odešly opory, takže nás zůstala spousta mladých kvalitních kluků a pár zkušených - Miloš Slabý, Renda Vašek, Tomáš Václavík, Tomáš Konečný. V české lize jsme byli schopní konkurovat a začaly chodit nabídky ze Španělska a druhé německé ligy. Začal jsem přemýšlet nad tím, že mám možnost jít do zahraničí, a jak mi to půjde, co řeč. O Španělsku jsem toho moc nevěděl, v německém Ahlenu hrál tehdy Honza Štochl, tak jsem se rozloučil s Karvinou a odjel do Německa.

 

Rychle jste se prosadil?

První rok druhá bundesliga, předčasně ukončená smlouva a přestup do Göppingenu, se kterým jsem strávil šest let v první lize, a už to letělo. Dva roky v Berlíně, dva roky v Erlangenu a doteď se to nezastavilo. Bylo to náročný a hezký, stálo to hodně sil a oba křížové vazy. Člověk se nějak vyvíjí a kdo se přestane chtít zlepšovat, je na začátku konce. Vždycky přišla v mé kariéře etapa, kdy mi tělo řeklo „tohle děláš špatně, na to se vykašli, dělej to raději jinak“.

 

Zraněním?

I tím, jak se člověk cítí. Když je mladý, rád se jde bavit, ale čím jsem starší, tím víc byla zábava na druhý den cítit. Tělo naznačuje a kdo chce, ten to vyslyší. U mě k tomu vedla i zranění, při každém jsem měl možnost spolupracovat s vynikajícími doktory a fyzioterapeuty, takže jsem se naučil jiným způsobům, jak se starat o tělo. Dospělo to do fáze, kdy se snažím si každé ráno dát lehkou jógu spojenou se strečinkem. V posledním roce jsem omezil maso a vysazuju živočišné produkty. Tělu to nevadí, sportu to také nijak neubližuje. Má to i další důvody, proč jsem se tak rozhodl.
 

 

Povídejte.

Za prvé je to menší zátěž pro životní prostředí. Vlastní morální cítění, jelikož naše společnost se vrhla do nekontrolovatelného konzumu. Nezažil jsem to, ale když si člověk představí, kolik lidí si mohlo dovolit před druhou světovou válkou dopřát každý den maso... Tehdy tomu byly i uzpůsobené chovy, takže nebyly velkochovy jako dnes, kdy zvířata určená ke konzumaci žijí v nepřijatelných podmínkách. Myslím, že by nikdo nechtěl být tak držen, vykrmovaný a pak zemřít ve špíně a stresu. Na to navazují další věci. Velkochovy musí být krmeny, tak se kácí lesy, aby bylo víc plochy. Tím bereme prostor jiným obyvatelům planety. Pak se zlobíme a rozčilujeme, že nám vběhl zajíc nebo kanec pod auto. A ptáme se, co dělal na silnici, jenže dřív tam silnice nebyla a první tam byl kanec. Bereme prostor ostatním druhům. Ale to už zacházím daleko.

 

Přešel jste na vegetariánskou stravu?

Přesně před rokem. Dvě sezony v Bělorusku jsem s sebou neměl rodinu, takže jsem měl spoustu času na přemýšlení a došel jsem k tomu, že mi nedává smysl jíst každý den maso. Omezoval jsem to postupně, nejprve jeden druh, pak jsem jedl jen ryby a maso z kontrolovaných chovů. Časem jsem zjistil, že i když týden maso nejím, můžu trénovat a hrát stejně a na konci dne jsem stejně unavený. Cítil jsem se trochu jako pokrytec, že jím zvíře, které sice žilo lépe, ale také ho potom někdo zabil a já se jím uspokojuji. Tak jsem se rozhodl, že nebudu jíst žádné maso. Občas se samozřejmě s dětmi stane, že člověk musí něco ochutnat, nejsem zapřísáhlý vegan.

 

Jak na to reaguje okolí?

Nesnažím se tím okolí ovlivnit a stravování dětí má ve svých rukou pevně jejich máma. Každý si k přesvědčení musí dojít sám, nechci nikomu můj způsob života vnucovat a na sociálních sítích jsem aktivní asi jako sopky v Čechách. Člověk by měl jíst, co potřebuje. Třeba se také stane, že budu mít potřebu sníst kus masa a pak budu dobře vybírat, ale zatím k tomu nedošlo.

 

Trenéři i hráči před Eurem vyzdvihovali pozitivní atmosféru v národním týmu. Kvůli ní i v 37 letech dál reprezentujete?

Přesně tak, se spoustou kluků se tu potkáváme už dlouho, ale také to pod trenéry dává smysl, ne nadarmo s nimi prodloužili smlouvu o další tři roky. Dělají to dobře i nadšením, chutí zlepšit každého hráče, touhou předat, co se ve své kariéře naučili, a že byla bohatá. Chtějí pomoct českému handballu, což není v našich podmínkách nejjednodušší. Je fajn potkat se s kamarády a pokusit se z toho, co máme, vytěžit házenkářské maximum. 

Když se povede vyhrát kvalifikaci nebo dostat na mistrovství Evropy a jako outsider předvést výkon, ze kterého žasne Evropa, to nabíjí.

 

Cítíte z týmu chuť něco na Euru dokázat?

Na tréninku si nedáme nic zadarmo, rveme se, trhají se dresy, naráží hráč o hráče. Není místo na to, aby někdo něco vypustil. Mám z toho dobrý pocit. Baví mě jít s kluky na trénink, stejně jako v Kielu. Tam jsem první dva měsíce chodil trénovat s vyvalenýma očima a otevřenou pusou. Najednou jsem stál proti jedněm z nejlepších hráčů světa a to pak funguje jinak. Jak se začali hýbat, stál jsem v obraně a lítali kolem mě, že jsem se nestačil ohlédnout. Byla to velká změna proti Bělorusku, i když jsme tam hráli Ligu mistrů.

 

Zase jste zjistil, že na sobě stále musíte pracovat?

Samozřejmě, ale to jsem věděl. V reprezentaci je to podobné, většina hráčů je sice na začátku kariéry, ale stejně jako v Kielu do toho na tréninku dávají všechno. A to je jeden z důvodů, proč přijedu i na úkor mých dětí, se kterými bych jinak byl doma. Ještě jsem byl ochotný ten čas uzmout.

 

Chybí vám?

Jistě. Jsou celou dobu v Česku, ve Varnsdorfu. Staršímu budou tři roky, mladšímu rok a moc času z jejich života jsem zatím neměl možnost si užít, takže jednoduché to není. Ani pro jejich maminku, která je na oba prcky sama. Já se tam objevím na chvilku, v létě na trochu déle a utíká to. Člověk přichází o pokroky.

 

Až vám smlouva v Kielu na jaře skončí, tak už hrát nebudete?

Počítám se vším.

Autor: Miloslav Jančík, iDNES.cz