Co bylo vaší hlavní motivací pro rozhodnutí opustit pozici trenéra v klubu a přijmout „svazové“ angažmá. Tedy pozici hlavního trenéra TCM a juniorské reprezentace?

Moc času jsem na přemýšlení vlastně neměl. Seběhlo se to rychle, prakticky jediný telefonát. Až pak jsem si uvědomil jednu věc a ta ve mně leží do teď a mám z ní skoro strach. V podstatě po třiceti letech nebudu muset první víkend v září vyhrát nějaký zápas. (smích). Tohle poznání mě úplně šokovalo. Je to návyk, skoro droga. Ten první víkend v září se budu muset jít určitě podívat alespoň jako divák někam na tribunu na zápas a musím se s tím nějak vyrovnat. Ale možná i proto jsem na to kývnul, že to bude jiné. Že léto nebude o nějakém drilu, kondiční přípravě, nastavování nového týmu. Teď budu pracovat úplně jinak. To mě děsí a současně láká. Ale řekl jsem si, že už mám dost let a měl bych to zkusit. Práce teď nebude o tom vyhrávat každý týden konkrétní zápas, ale o tom připravovat hráčky individuálně. To je to, co jsem vždycky chtěl a při práci v klubu jsem se o to i snažil. Ale teď to bude mým úkolem na plno. Pracovat na individuálním rozvoji hráček tak, aby se dostaly na úroveň, na kterou si všichni přejeme, aby se dopracovaly.

Tedy vás čeká i jiné tempo práce s jinými cíli. Dá se říct, že bude systematičtější, dlouhodobější?

Ano. Člověk nebude celý týden pracovat na přípravě na jeden jediný zápas, stresovat se, kdo je v zápase rozhodčím, zda je tým takticky správně připraven a tím, že musí každý ten zápas vyhrát, Zkoumat, jestli funguje harmonie a struktura týmu. Práce klubových trenérů je ve své podstatě jednostranná a poměrně stresující. Toto je práce s dlouhodobější tříletou vizí. A tu teď začínáme vylaďovat. Do značné míry se přikloníme k projektu mužské složky. Samozřejmě, mezi ženskou a mužskou složkou jsou z podstaty věci značné rozdíly, ale myslím, že do jisté míry pro nás může být odrazovým můstkem to, co nastavil Honza Filip u mužské složky. Má to své opodstatnění a svá velká pozitiva, protože vidíme, že mužská TCM produkují do nejvyšší soutěže hráče typu bratří Patzlů, Mořkovského, Havrana či Paláta, kteří byli nebo ještě jsou sice třeba věkem dorostenci, ale už si sáhli na Extraligu. Něco se daří skvěle, samozřejmě některé věci mohou být lepší, ale určitý základ si jistě převezmeme z mužské složky a přizpůsobíme jej specifikům ženské házené. Já osobně budu s Honzou Filipem v kontaktu a budeme společně věci konzultovat.

Pro vás je to současně návrat k ženské házené.

Ano, návrat to je. Ale nebudu pracovat s dospělými, ale s hráčkami ve věku patnáct až dvacet let. To je samozřejmě něco, co jsem při své práci v zahraničí zažil, ale nyní, jako trenér, který už má určitý věk a zkušenosti, se musím zase vrátit ke komunikaci s hráčkami o kategorii mladšími. A to je dost zásadní. Pokud chce trenér u hráček tohoto věku uspět, nemůže na ně křičet a něco jim rozkazovat. Může doporučovat, naznačovat směr a nabízet možnosti, ale rozhodování je na holkách. Způsob komunikace je v tomto věku jiná práce. A moje nejmladší dcera má teď patnáct let, takže vím, o čem mluvím. Je to výzva, ale jak se do toho víc dostávám, tím víc se na to těším. A podle komunikace s trenéry v klubech vidím, že se na další práci také těší a věřím, že spolupráce bude dobrá.

Dušan Poloz dovedl před pěti lety tým Mostu k vítězství V Challenge Cupu.

V tomto věku zároveň řada hráček zvažuje, zda s házenou budou pokračovat a některé hráčky házenou z nejrůznějších důvodů opustí. Vnímáte to také?

I v rámci jednání s potenciálními kluby TCM jsme teď narazili na otázku, kde je ten krizový moment toho, že se hráčky rozhodnout s házenou skončit. Identifikovali jsme dva. Jeden v přechodu ze starších žaček do mladšího dorostu, kdy odchází ze základní školy na střední, a ten druhý při přechodu z dorostenecké do seniorské kategorie, kdy současně přechází ze střední školy na vysokou. To jsou dva zlomy, které jsme si pojmenovali jako kritické období. Ale nepodařilo se nám zatím definovat kroky, které je možné udělat pro to, aby úbytek hráček byl co nejmenší. Současně je důležité však, aby v naší lize hrály i hráčky dvacet pěl let plus. Aby se naše liga zkvalitnila, je třeba, aby hráčky vydržely hrát co nejdéle, případně aby se do soutěže vracely některé hráčky po zahraniční zkušenosti. Tak jako to bylo před lety, kdy po hřišti běhaly hráčky jako Fabíková, Šimáková – mistryně bundesligy s Norimberkem, Alžběta Poláková, Žaneta Tóthová, Kateřina Dubajová jako nejlepší střelkyně dánské ligy nebo Alena Polášková. Hráček kolem třicítky bylo dost a do toho rostly talenty jako Iveta Luzumová, Petra Růčková nebo Jana Knedlíková. Potkávala se tak směsice hráček, které se vrátily ze zahraničí, kde něčeho dosáhly, s talentovaným mládím, které je dnešní nosnou generací. To se dnes neděje. Dnes zřídka najdeme v domácích týmech hráčky starší pětadvaceti let. A právě mezi tím patnáctým a dvacátým rokem musíme hráčky naučit vnímat to, že házená není jen obživa nebo přivýdělek, ale něco, co stojí za to mít rád. Pak i když se nedostanete do reprezentace, tak na ten sport nezanevřete. To je ta emoce, kterou je potřeba v hráčkách probouzet, a to ještě dříve než v patnácti letech. Pak je pravděpodobné, že u házené vydrží déle. A to je jeden z mých cílů.

Současně budete zastávat pozici trenéra juniorské reprezentace a šéftrenéra TCM. Dá se tak říct, že je to ideální kombinace, která vám umožní dobře poznat celou šíři základny a současně dlouhodobě pracovat s hráčkami i mimo reprezentační srazy?

Ano, má to logiku. Pracuji také v Metodické komisi a stal jsem se i členem Reprezentační komise, trenérem juniorského týmu a šéftrenérem TCM. Pro další práci má své opodstatnění, že je to všechno takto provázané. Věřím, že to bude dobře fungovat a jsem plný očekávání. Z ženské složky jsem na pět let vypadl, teď musím rychle získat maximální přehled. Já jsem ale házenou posedlý, takže se moc těším, že budu projedu republiku a budu se seznamovat s jednotlivými hráčkami a prací v klubech. To, že můžu pracovat v Metodické komisi a současně být na ploše s hráčkami a věnovat se jejich rozvoji, může být jedině plus.

Takže vás čekají dlouhé dny u videa a cesty po republice…

Nechci jen koukat na video, jak holky hrají. V srpnu chci projet jednotlivá soustředění, seznámit se s přípravou týmů v tréninkových centrech i v projektu RKC. Chci být aktivní na ploše. Dívat se, jak holky pracují, chci se setkávat s trenéry, konzultovat vzájemně svou práci. Nejvíc se ale těším až přijdou turnaje a zápasy a holky uvidím v akci.

Jak momentálně vidíte ženskou házenou v Česku? Její silné stránky a talenty nebo naopak slabiny, na kterých bude potřeba pracovat?

Neříkám, že jsou podmínky v Čechách dobré, nebo špatné. Jsou státy, které jsou na tom líp, i ty, které jsou na tom hůř. To, co předvádí Jan Bašný s A týmem při podmínkách, které v Čechách máme, tedy že se tomuto týmu malými výjimkami daří pravidelně postupovat na šampionáty, je obrovské plus. Samozřejmě ohromný podíl na tom mají všichni trenéři, kteří se přičiňují o výchovu reprezentantek! Nejsme příliš daleko od toho, abychom se stabilně umisťovali mezi nejlepší desítkou, i když ten poslední dlouhý krok k tomu, abychom se tam pohybovali pravidelně, nám ještě chybí udělat. Pozitivem je, že systém občas produkuje hráčky, které výborně zapadnou do A týmu. To byly například hráčky jako Kordovská nebo Jeřábková, které se pomalu stávají nosnými osobnostmi týmu a budou střední generací. Takhle je potřeba hledat zase další typy, které tým budou doplňovat, rychle zapadnou a nebudou sedět na lavičce. Jednou z těch, od kterých můžeme očekávat hodně, je například Denisa Holeňáková a další. Je ale na nich, aby se rozvíjely dál a udělaly ten poslední krok.

Některé své cíle jste již naznačil, jsou nějaké další?

Sladit dokonale naši práci napříč reprezentační komisí žen. Momentálně diskutujeme o prioritách a systému vzájemné spolupráce napříč týmy dorostenek, juniorek a žen. Ano, můžeme se bavit o cílech v podobě umístění, ty jsou na reprezentační úrovni důležité. Ale současně je třeba spolupracovat i na dlouhodobé výstavbě reprezentačních týmů, vychovávat konkrétní typy hráček, které bezprostředně potřebuje pro své doplnění ženská reprezentace. Provázaná musí být samozřejmě herní koncepce napříč týmy, ale současně i práce pro systematickou výstavbu a doplnění A týmu žen o hráčky, které družstvo konkrétně potřebuje. Mým úkolem bude potřebnou hráčku najít, vychovat a připravit tak, aby při příchodu do A týmu měla potřebné návyky. To je jeden z dalších cílů, který vidím jako velmi prioritní.

V letech 2013 až 2018 vedl Dušan Poloz ženskou reprezentaci Slovenska.