Jaká byla vaše reakce, když jste se dozvěděl, že jste zvolen trenérem roku v bundeslize?

Byl jsem samozřejmě překvapen, protože hned v první sezoně v roli šéftrenéra jsem to nečekal. Je plno velkých trenérských kapacit, které toho za celý život nedosáhly. Navíc to vyhlašují manažeři a kolegové trenéři. O to více si toho ocenění vážím a jsem hrozně šťastný, že jsem na takové ocenění mohl dosáhnout. Na druhou stranu bez mého týmu a organizace Kielu bych na to nemohl ani pomýšlet.

Je to pro vás důkaz, že po hvězdné hráčské kariéře bylo rozhodnutí zůstat u házené v jiné roli správné?

Definitivně. Moje hráčská kariéra byla v kategorii snové, ale už jsem ji dávno uzavřel a pustil jsem se do nového projektu v podobě trénování. To, že jsem mohl začít v klubu, který je obrovským pojmem, bylo pro mě velkým závazkem. A to, že jsme do házenkářského města vrátili titul, je pro mě to nejdůležitější. Že jsem k tomu získal i toto ocenění, je taková třešinka na dortu. Už jako hráč jsem nehrál pro individuální ocenění, ale velmi mě těší a motivuje do další práce, že mě ocenili právě manažeři a trenéři.

Navíc jste prvním v historii, kdo v bundeslize získal cenu pro hráče sezony a teď i trenéra sezony. A to se nepovede jen tak, ale za oběma cenami je mnoho práce, že?

To rozhodně. Je za tím obrovské množství práce. Ale bez té hráčské zkušenosti bych nikdy nemohl dělat trenéra na této úrovni. Oboje na sebe navazuje. Zkušenost z absolutní špičky ledovce hráčské kariéry mi obrovsky pomáhá. A rozhodně nikdy nelze říci, že trenérské řemeslo umím. K tomu je třeba každodenní práce a neustále sbírání nových podnětů. Jen tak můžete někoho vést a ovlivňovat. A já jsem rád, že jsem dostal příležitost v týmu, ve kterém hráči často ani trenéra nepotřebují. S takovými hráči je radost pracovat.

V čem nejvíce vám hráčská zkušenost pomáhá? Je to ve zvládání tlaku a schopnosti vcítit se do hráčů?

Určitě ano. Ten tlak mi trochu chyběl, když jsem měl po hráčské kariéře volno. Celou kariéru jsem ho zažíval a cítil jsem, že ten tlak veřejnosti a vášeň zase potřebuji. Také mi to ale pomohlo především v taktickém vnímání hry. Mé chápání házené chci předávat dál. To, co mi pomohlo být úspěšný jako hráč, se snažím nyní využívat v roli trenéra.

A dá se říci, že se snažíte být takovým trenérem, který by vám vyhovoval jako hráči?

Jako hráč jsem byl v tomto ohledu hodně nafoukaný. Byl jsem tak moc alfa hráč, který si myslel, že trenéra ani nepotřebuje. Pro mě je největší zadostiučinění, když se mi daří hráče udržet na mé vlně a zároveň umožnit jim mít tento pocit, že trenéra nepotřebují. Jako hráč jsem právě nejvíce oceňoval trenéra, který to řídil, tvořil, ale pak se vždycky stáhl a umožnil hráčům ten pocit, že je to jejich zásluha. Takový já chci být trenér. Ale zároveň nemám problém ve chvíli, kdy se nedaří, vést tým pevnou rukou.

Cítil jste na hráčích, že vám ta vaše hráčská kariéra pomohla získat snadněji jejich respekt?

Rozhodně. Moje hráčské úspěchy jsou pozitivně vnímané v hráčské veřejnosti. Pak je mít respekt u hráčů mnohem jednoduší než pro někoho, kdo ve hře neměl takové úspěchy. Takže startovní čára je pak trochu posunutá dopředu. Na druhou stranu já jsem ale ten, kdo strašně nerad někomu připomíná minulost. Neříkám jim, že my jsme to hráli takhle. Žije se přítomností. Já hráče ale také velmi respektuji, protože oni mají možnost dokázat ještě více.

Musíte být jako trenér větší psycholog než jako hráč a více se ohlížet na to, kdy a ke komu co říci?

Jako hráč můžete být drsný, jako trenér je to více o politické korektnosti. Musíte si umět hráče získat na svou stranu. Nelze to rvát jako hráč, tak to nefunguje. Ale vyžaduji od hráčů maximální disciplínu. To musí být u všech, jinak se nedá správně pracovat.

Jak moc vám první rok v roli hlavního trenéra usnadnila znalost prostředí v Kielu?

Na jednu stranu je to jedno z nejnáročnějších prostředí, protože v házenkářském světe není moc míst, kam se ještě posunout výše. Takže tlak je tu hrozně velký, ale já věděl, do čeho jdu. Na druhou stranu fanoušci a lidé kolem týmu mě obrovsky respektují a úspěch nám přáli. A jsem moc rád, že nám první sezona takhle vyšla a teď bychom měli dostat více prostoru pracovat.

Zároveň jste si na sebe ale upletl bič a všichni teď od vás budou očekávat úspěchy, že?

Největší tlak na sebe kladu já sám, protože mám od sebe neustále jen ta nejvyšší očekávání. Já nemám žádný plán B nebo C. Vždy jedu jen svou cestu A, kterou chci sdílet s hráči a spolupracovníky. A jsem si vědom, že pokud to nebude přinášet úspěchy, tak přijde ten vrtkavý trenérský život a dojde ke změně. Ale z toho já si hlavu nedělám. Chci vždy dělat svou práci na sto procent a buď to vyjde, anebo ne. Ale každý úspěch je třeba odpracovat a nespadne vám do klína. Je to každodenní tvrdá práce a to mě na tom baví.

Když si promítnete tuto sezonu, tak co pro vás byla největší výzva?

Nejtěžší byl konec roku 2019. Listopad a prosinec, kdy jsme hráli často tři zápasy týdně, k tomu cestování po celém světě a docházely síly. Já věděl, že prosinec bude extrémně důležitý pro bundesligu, abychom to přestáli. Využil jsem své hráčské zkušenosti a na mítincích jsem hráčům vštěpoval, jak je to důležité. Před Vánoci jsme prohráli doma s Wetzlarem a navíc o sedm branek. Pak jsme na první svátek vánoční jeli do Göppingenu, kde je to velmi nepříjemné hrát, navíc v tomto období Vánoc, kdy je taková zvláštní atmosféra. A já věděl, že když ten zápas zvládneme, tak to bude ohromně důležité. My nezačali dobře, prohrávali jsme, ale kluci to dokázali otočit a těsně o gól vyhrát. To pro mě bylo potvrzení, že jdeme po správné cestě a že ten tým má na to něco dokázat. Byl to pro mě klíčový zápas.

Pak přišel březen a z ničeho nic sezona skončila. Jak těžké pro vás bylo se s tím vyrovnat?

Já jsem člověk, který neplýtvá silami na to, co sám nemůže ovlivnit. Naslouchal jsem radám odborníků a ten shutdown jsem prožil relativně v poklidu. Mrzí mě to ale kvůli hráčům. Protože sezonu měli rozehranou skvěle a byla možnost získat více než jen bundesligový titul. Mohli jsme postoupit do finále i v poháru, ale třeba i v Champions League, kde základní skupinu odehráli kluci fantasticky a prošli rovnou do čtvrtfinále. Takže mě mrzí, že nás koronavirus zastavil v tom, abychom dosáhli něčeho opravdu velkého.

Tuhle situaci zatím nikdo nezažil. Bude tedy pro vás velkou trenérskou výzvou správně připravit tým na novou sezonu po tak dlouhé pauze, kdy společně nemůžete hrát ani trénovat?

Je to situace, která se nikdy nestala. S týmem jsem v kontaktu prostřednictvím videokonferencí a pokaždé se jim snažím říci myšlenku, že slovo krize se hodí více na tu finanční stránku, kdy sport nebude tak silný na platové úrovni jako předtím. Ale co se týče sportovní stránky, máme jedinečnou možnost na sobě pracovat. Ať už doléčit různé bolístky, nebo se individuálně zlepšovat. Já v tom vidím velkou možnost, jak hráče dostat ještě na lepší úroveň. Samozřejmě bude chvilku trvat, než se do toho po té pauze dostanou herně, ale věřím, že se všichni můžeme vrátit lepší.

A máte představu, kdy se s týmem uvidíte v hale s míčem?

Zatím vůbec. Teď ve čtvrtek máme povolenou ceremonii, kdy dostaneme talíř za vítězství v bundeslize. Přijede ministr a prezident. Celé se to posouvalo, až to vláda povolí. Takže to budu mít tým poprvé od 13. března pohromadě. Ale je to jen na tu ceremonii a za speciálních opatření. Všichni musí mít roušku, rukavice. Ale tréninky naplánujeme až podle toho, kdy začne nový ročník. A to teď stále není jasné. Doufám, že to nebude tak dlouho, a že se začne hrát v říjnu.

V nové sezoně byste měl také svádět souboje s dalším českým trenérem Danielem Kubešem, který se stal hlavním trenérem Nordhornu-Lingen. Jak na to se těšíte?

My jsme velcí kamarádi. Už jeden z mých prvních zápasů v roli trenéra byl právě proti Danovi, když proti nám hrál v poháru s druholigovým Emsdettenem. Já jsem moc rád, že dostal tuhle příležitost trénovat v bundeslize a plně si to zaslouží.

Zdroj: tisková zpráva SPORT INVEST marketing

Foto: Facebooková stránka THW Kiel