Po letech v Německu se vracíte do českého házenkářského prostředí. A vracíte se na plno. Do nové sezóny povedete extraligovou Plzeň a nově také výběr brankářů české reprezentace. Co vás motivovalo tuto výzvu přijmout?

S týmem kolem Jana Filipa a Dana Kubeše jsem působil poměrně dlouho už jako hráč, takže když se mi Honza ozval, že se místo reprezentačního trenéra brankářů uvolnilo a jestli bych se nechtěl v této pozici vrátit, měl jsem velkou motivaci to zvládnout a vrátit se zpátky. Zvládnout v tom smyslu, že budu současně trenérem Plzně a časově to pro mě bude do určité míry složité. Ale hledali jsme s Honzou Filipem nějakou dobu, jakým způsobem by to šlo vyřešit a věřím, že jsme systém našli. Kluky Dana s Filipem znám dlouho, myslím, že práce, kterou dělají, je moc dobrá a rád bych se na ní nějakým způsobem podílel.

S jakou vizí, nebo řekněme cíli, do práce v reprezentačním týmu jdete?

Když se podíváme na naše brankáře, nejsou to úplně kluci v „rozkvětu“ (smích). Věkovém, samozřejmě. Přece jenom, Galoše (Martina Galiu pozn.) už potkala čtyřicítka, přestože výkonnost má samozřejmě stále skvělou! Naším logickým cílem proto jednoznačně je zapracování mladých brankářů, aby po Martinovi s Tomášem Mrkvou jednou mohli, až bude třeba, tu štafetu přebrat. To já považuji za cíl, který jsem si stanovil. Snažit se vytipovat vhodné brankáře a připravit je tak, aby za nějakou dobu mohli tým plnohodnotně doplnit.

Vidíte možné nástupce?

Stačí se podívat, kteří brankáři tu jsou dnes s námi. Tento kemp je o tom, že jsou tady mladí hráči, vytipovaní tak, že by jednou mohli být budoucností české házené. Ať už je to z hráčů mladý Jonáš Patzel, nebo oba brankáři Šimon Mizera a Filip Herajt. Oba jsou to brankáři, kteří prošli juniorskou reprezentací, mají potenciál, který musí rozvíjet. Proto jsou ale tady. Aby byli konfrontovaní s kvalitní házenou, kvalitními protihráči. Šimon se už předvedl i na mezinárodní scéně, dobře se uvedl. Takže myslím, že zrovna oni by se mohli v nějakém časovém horizontu naši dvojici vhodně doplnit.

Česká házená se často opírala o velké brankářské osobnosti. Nechci jmenovat, aby se nestalo, že jsme někoho opomněli. Myslíte, že se dá hovořit o jakési „české brankářské škole“ nebo měla naše házená štěstí na skvělé individuality?

Upřímně nedokážu říct. Neuvědomuji si, že by v mých začátcích byl rozvoj brankářů nějak centrálně organizovaně řízený v tom, jak by brankáři měli chytat. Nicméně trenéři, kteří nás vedli, pocházeli z Čech, měli nějaké svoje návyky a zvyky, které předávali nám, a možná jsme se v tom pak jako brankáři nějak potkali. I když se podíváme na jednotlivé brankáře, na jejich styl, vidíme obrovské rozdíly. Možná jsme se v některých situacích třeba s Martinem Galiou podobali, ale dnes třeba Martin chytá jinak, než Tomáš Mrkva, stejně tak dřív Rosťa Baďura nebo Miloš Slabý, také chytali jinak. Podobně můj brácha, přestože jsme ze stejné líhně, chytá dost odlišným stylem. Takže bych asi neřekl, že funguje něco jako česká brankářská škola.

Je brankář v házené "individuální sportovec" fungující v týmu?

Ano. Je součástí týmu, nic méně se dost často stává, a když se to stane, tak to funguje a mě se to vždycky osvědčilo, že brankáři si vytvoří mezi sebou takový malý tým. To pak manšaftu velmi prospívá. V rámci kolektivu si dělají to svoje, občas jsou terčem vtipů a zase si dělají srandičky z ostatních hráčů. A když to funguje, týmu to opravdu prospívá.

Máte obrovské zkušenosti ze zahraničí, mezinárodní reprezentační i klubové házené. V čem vidíte možnosti pro zlepšení práce v české házené, třeba nejen při výchově mladých brankářů?

V první řadě jsem přesvědčený o tom, že je potřeba se ještě víc a víc poohlížet po tom, jak se hraje a trénuje ve světě. Jak se vedou zápasy. Tady je rozhodně obrovský prostor ke zlepšení. A zejména pro zlepšení v kvalitě jednotlivých činností. Ať už se jedná o brankáře nebo jiné herní dovednosti. Zkrátka je potřeba jít po preciznosti, větší dokonalosti. Pak bude dokonalejší celá hra. Teď se spousta věcí dělá spíš tak, že „takhle nějak by se to hrálo“, ale ta kvalita, časoprostorové souvislosti, timing, kvalita samotných herních činností… Ty jsou ještě na poměrně nízké úrovni.

Potom je tedy dobře, že se lidé se zahraničními zkušenostmi, jako máte vy, do domácí házené vrací.

Pokud nějakým způsobem přispěji k rozvoji házené v Česku, budu jenom rád. Ale jedna věc je něco zažít, druhá věc je umět to předat. A to se teprve ukáže.